Nicota
ývá to podivné období mezi Vánoci a Novým rokem. Tak vykořeněné, tak prázdné. Člověk se cítí ztracený - starý rok ještě neskončil, ale už nyní se zdá být tak cizí, tak daleko v minulosti, jež již nejde změnit - a nový rok je nyní na dosah, a přece tak v nedohlednu. Jako byste viseli ve vzduchoprázdnu, v nicotě, ztraceni v mezeře mezi včerejškem a zítřkem, v čase bez dneška.
Jak se blížil přes rozoraná, sněhem zasypaná pole, zakopával o na kámen zmrzlé brázdy hlíny a propadal se do sněhových závějí, nebe na obzoru jakoby stále jsněji plálo podivnou šedivou září. Na horizontu před ním se konečně objevil oblý vršek kopce, porostlý skupinou holých stromů. Hleděl na něj, dnes tak jako tehdy vypadal stále stejně, opět mu připomínal vrcholek hlavy starce s posledními zbytky vlasů. Trvalo to dlouho, nesmírně dlouho, jakoby se čas zastavil, než konečně vystoupal až v oblému vrcholku. Otočil se a pohlédl do údolí za sebe. Jeho vlastní stopy ve sněhu se táhly v jediné přímce směrem od něj a ztrácely se za ohybem svahu hluboko pod ním. Vůbec nebyla přímá, křivila se podle toho, jak moc směr jeho kroků změnil těžký terén, jímž se brodil. Stál na okraji lesa, kolem něj se rozprostírala téměř rovina, jen díky výhledu na několik mil vzdálené, stejně oblé pahorky, vnímal, že stojí na vrcholku jednoho z nich. Táhly se podél celého obzoru, stoupaly asi pětset stop výš a tvořily jakousi souvislou náhorní planinu, byly holé, jak z nich prudký vítr, neomezeně zde vanoucí, zfoukal všechen sníh. A potom konečně, skrze melancholicky holé koruny stromů, spatřil sídlo, ležící v nedalekém údolí pod protilehlým svahem kopce. Vstoupil do lesa, proplétal se mezi kmeny stromů, vyhýbal se nízko visícím větvím, překračoval šlahouny keřů, stále dál po rezavém listí, skrytém pod tenkou vrstvou nového sněhu. Počal sestupovat z mírného svahu, vrcholek kopce teď zmizel na horizontem, a s ním znizela i otevřená krajina protilehlého svahu. Cítil, že již není cesty nazpět. Konečně vystoupil z lesa. Asi sto stop před ním se z bělající se země tyčila stavba a černala se tu jako vetřelec z jiného světa. Stála tu jako tehdy, poznával její nejjemnější detaily. Na spoustu se pamatoval, spoustu nyní opětovně objevil. Bylo to zvláštní, podivné. Uteklo dvacet let, tolik nekonečného času, plynoucího od nás stále dál do neznáma. Je zvláštní, jak dlouho se nám jeví nové události jako nové, jak dlouho lpíme na těch starých a jak dlouho je vnímáme jako onu skutečnost, která nás utváří právě nyní. Tak dlouho, až náhle zjistíme, jak nekonečně daleko za námi zůstala, že je to již jiná skutečnost, cizí. Že ony kulisy, kdysi tak důvěrně známé, jež nás utvářely a byly tím, co nazýváme domovem, neoddělitelnou součastí našeho ja, jsou dnes již dávno ztracenou a zapomenutou historií, jež s námi dnes již nemá nic společného.
Stál před temnou budovou a nyní konečně viděl, jak moc se změnila. Omítka zcela zčernala, na mnoha místech se již úplně vydrolila a opadala. Většina krovů ztrouchnivěla a propadla se. Většina oken byla pryč, zůstalo jen jedno, dvě, bez skleněných výplní, rámy zbytků oken vypadly a zůstaly po nich prázdné díry podobné prázdným očním důlkům umrlce. Stavba zarůstala bujnou vegetací, stávala se součástí přírody. Místy bylo dokonce vidět skrz budovu, šedivé prosincové nebe prosvítalo na druhé straně dnes již jen ruiny, jež kdysi bývala jeho domovem. Strávil zde dětství, dětství vždy odstrkovaného, přehlíženého nevlastního syna. Potom v sedmnácti utekl z těch nepřátelských zdí, aby se po třinácti letech vrátil. A vrátil se jen proto, aby vykonal odplatu. Objevil se tu zcela neočekáván na Nový rok, v době, kdy největší sláva sídla již sice pominula, ale stále se jednalo o jeden z nejvýznačnějších rodů v kraji. Když je poslední den toho samého roku opouštěl, byl posledním, kdo zbyl. Různými intrikami dokázal starobylý rod rozeštvat, rodinné přátele a obchodní partnery odehnat a postupně zahubit všechny jeho členy. Ne, ani jednomu nesáhl na hrdlo, zahubili se sami - zemřeli na srdeční příhody, upili se, přerazili si vaz když prchali na koni nebo s ním zapadli do blat za sídlem, utrápili se žalem nad ztrátou nebo zradou, opustili sídlo uprostřed noci. Každý pocítil, co cítil on. Každý z těch odchodů byl výsledkem jeho promyšleného soustavného působení, oné dvanáctimesíční návštěvy, pečlivě naplánované, pečlivě připravené. Odcházel a za sebou zanechal jen prázdné zdi, stejně jako jejich nyní již bývalí obyvatelé, odsouzené k postupnému konci. Jestliže láska může měnit svět, proč by toho nebyla schopna nenávist. Cožpak se jedná o slabší cit? Lze milovat po celý život, lze celou svou existenci obětovat lásce. Proč by nešlo životní nenávist přetavit a podřídit celý smysl života odplatě? Stál nyní před ruinou svého vlastního života. Uspěl. Dílo zkázy bylo nyní, dvacet let po jeho zásahu, dokonáno. Nezbylo nic, jen ruiny existence jednoho rodu, stojící tu jako memento toho, jak silným citem umí být nenávist. Stál znovu tady a teď na tomto místě, na němž před dvaceti lety zničil svůj vlastní svět. Spáchal dokonalou pomstu.
Obcházel pomalu přízračnou stavbu. Tenká vrstva sněhu s ledovou krustou na povrchu praskala pod jeho váhou a on se bořil do závějí rezavého listí, ukrývajícího se pod ní. Holé větve stromů nehybně a mlčenlivě stály v kruhu obestupujícím ruinu, zlověstné, kovově šedé nebe viselo nízko, jakoby se každou chvíli chtělo utrhnout a dopadnout dolů na zem. Nikde se neozval jediný zvuk, neobjevil se jediný pohyb. Jakoby kolem stál jen les duchů. Jediný stín se nepohnul, slunce zůstávalo ukryto za neproniknutelnými mračny, pokrývajícími celou oblohu, ale i kdyby vykouklo zpoza té prosincové opony, bylo už tak nízko, že by zůstalo skryto za vrcholem pahorku, který ze tří stran obestupoval toto místo. Vše leželo v tísnivém šerém stínu blížícího se večera. Došel na druhý konec stavby a pohlédl zpět. Budova tu stála jako přízrak, nyní ještě více připomínala mrtvolu. Jakoby měla duši, která i po fyzické zkáze stavby bloudí kolem a nemůže najít klidu. Jakoby tehdy před léty zavraždil samotnou budovu, nejen jméno sídla, jeho rod, ale rovněž jeho fyzickou podstatu. Ve snaze zaplašit ponurou atmosféru, vydal se dál směrem do údolí, ale jak mohl tak nerozumně doufat, cožpak neznal toto místo? V okamžiku stál u branky vedoucí do zahrady v zadní části pozemku, kde se okolní pahorek rozestupuje do údolí, jímž protéká úzký pramen potůčku a ztrácí se v močálu, jenž se dotýká zadní strany sídla. A právě v těch místech se ocitl, když jeho pohled dopadl na starou kapli na samém konci zahrady, až u samé kamenné zdi, za níž jsou již jen blata. Potom jeho oči sjely níže, a ponurá atmosféra, obklopující ono místo, ještě daleko vzrostla. Mezi ním a kaplí se nyní černaly temné skvrny hrobů rodového hřbitova. Hleděl na povalené náhrobky, propadlé hroby zarostlé šedou ostřicí, dílo zkázy, v němž zub času ruku v ruce s nicotou ničil samotnou smrt. Jen jediný náhrobek se tyčil ve své původní poloze, čnějíce tak nade všemi ostatními. Vkročil do zahrady a zamířil k němu, překračuje rozpadající se nekropoli svých předků. Potom stanul před náhrobkem, jenž se černal na bílém pozadí bělavé sněhové pokrývky. Hleděl na nápis na kameni, který již obrousil vítr a déšť uplynulých dvaceti let. Četl písmena spojená ve věty. Nad nimi se daleko větším fontem černalo jméno. Podivný hořký a svíravý pocit mu sevřel hrdlo. Poslední oběť jeho pomsty - pán domu. Stál nad hrobem svého otce.
Zůstal stát v té ponuré zahradě mrtvých dlouho, a kdyby vnímal houstnoucí soumrak, možná by si všiml, jak se stavba i s ním propadá do temnoty. Uteklo nekonečně času než se otočil, bez jediného slova vyšel ze zahrady a počal zase stoupat do svahu lesa, nechávajíc stín stavby za sebou, ať o samotě dál spí v temnotách. Konečně vyšel na druhé straně lesa a zmizel za vrcholkem svahu. Okolí stavby se propadlo do stínu. Opět zavládlo dokonalé ticho. Z lesa, nyní ponořeného do noční temnoty, jakoby vyšel dlouhý sten, sten mnoha mnoha úst. Zakroužil nad údolím a ztratil se kdesi nad blaty, ponuře mlčícími o dávných tajemstvích. Nad stavbou se rozprostřela noc, ale i přes temnotu by zbloudilý návštěvník těch míst byl mohl přísahal, že se téměř za každým třetím stromem lesa vynořil stín, jen napůl, jakoby váhal. Stály tam tiše, bez hnutí, nehybní svědkové minulých událostí, duchové toho místa, truchlivého místa.
Zavládla noc, jedna z posledních nocí starého roku. Mrazem sevřená krajina tiše spala, sněhem zavátá země, ležící ponořená do stínu, mlčící, nekonečné nebe nad ní. Zamrzlé pole, otevřené do údolí, i les, ukrývající udolí za kopcem. Rozpadlá stavba a starý hřbitov, bezedný močál, vzlykot a nářek minulosti, ozvěny dávných činů, stíny času. A všude kolem les, prázdný, plný holých stromů, stojících kam až oko dohlédlo. V prázdných korunách se prohání vítr, jediný černý pták v nich nesedí. Je ticho, ach tak ticho.
Nahoře na vrcholku kopce, v místech, kde les končil, mezitím ledový vítr ustal a zavládl podivný klid, skrývající v sobě zlověstnou předzvěst blížící se bouře. Jakoby nehybná scenérie zamrzlé krajiny byla napnuta až k prasknutí. Statická, zamrzlá v prostoru a čase. Jediný pohyb, jediný zvuk, nic, jen mrtvolně nehybné plátno, výtvor umělce, jež tu zbyl po svém dávno zesnulém autorovi.
Cosi se dělo nebo začínalo dít. Vzduch jakoby byl naplněn podivným chvěním, citelnými vibracemi, elektrizující, neviditelnou, nicméně vnímatelnou energií, vznášející se v prostoru. Temné nebe visící nad obzorem jakoby zmizelo. Jeho čerň noci se proměnila v čerň nicoty. Zdálo se, že na jeho místě nyní zeje jen gigantická bezedná díra. A potom se to stalo. Obzor se náhle proměnil. Hraniční linka země a nebe se posunula, neslyšně, ale zcela viditelně. Vzdálené pahorky na obzoru, až doteď bělající se sněhem, se počaly ztrácet, rozplývat se, jakoby se přes ně začala valit mlha. Bylo to, jakoby nicota ukusovala svět kolem, jakoby ho pojídala, ničila samu jeho podstatu. A kdesi za tou šedou mlhou se svět propadal do temnoty, temnoty černější než tuž, do temnoty, jež nemá okraj, povrch ani objem - do nicoty, která zůstávala prázdně zejíc místo míst, v nichž ještě před několika okamžiky existoval svět. Temnota nicoty se přelévala přes horizont a kradla se plíživě ve směru vrcholku kopce. Po celém obzoru se jako čnějící stěna posouvala kupředu, pomalu, tiše, důstojně. Plíživě, hrůzně, zlověstně. Další a další pahorek se nořil do oparu, vznášejícího se na hraně temnoty, blíž a blíž se sunula ebenově černá stěna anihilující tento svět. A nyní i nejbližší pahorek zmizel v temnotě, a jen na okamžik se hrana zkázy schovala v údolí pod kopcem. Ale trvalo to jen několik kratkých okamžiků, okamžiků, v nichž jakoby proběhla pozpátku celá historie vesmíru, a už se prázdnota objevila znovu. V příštím okamžiku nezbyde nic než tento kopec a i ten již mizí, temnota běží po zamrzlém poli a požírá poslední metry světa. Jen pár okamžiků a hranice temnoty se dotkne okraje lesa. Hledíš do zející prázdnoty, jen ebenově temná čerň. A nicota konečně natahuje ruku, ze všech směrů, svět již neexistuje. A blíží se, stále blíž. Až teď....
26. ledna 2020 / ++