Severní hvězda
a sklonku noci, kdy všichni spí nejhlubším spánkem, jsem já, neschopen usnout, ležel na zádech na pohovce vedle okna vedoucího směrem na západ a hleděl do temnoty noci. Neexistuje čas, kdy by člověk byl osamělejší. Jakoby byl na celém světě jen on sám. A tam venku, za temnými děrami oken seřazenými do čtverců a obdelníků zlověstných siluet okolních domů, tam někde snad, asi, spí ostatní lidské bytosti, v snách, na pomezí tohoto a jiných světů, tak vzdáleni, tak nedosažitelní. Neexistuje pustější místo než noční město a ztracenější bytost než bdící člověk, hledící oknem do nekonečných vesmírných dálav. Ty jasné body, vzdálené miliardy kilometrů, zdají se živější a bližší než všechny ty snící bytosti za temými děrami mrtvých oken bloudící v snách.
Ležíc, hleděl jsem skrz okno ven na ty vzdálené souputníky mého bdění, sám, poslední na světě. Okno, ta zející díra, jež je branou do našeho domova, dírou v hradbě, jež má chránit nás a naše blízké. Cokoli může vstoupit dovnitř, nepozorovaně, tím čtvercovým prázdným prostorem. Jen díky oknům jsme všichni vydáni napospas vesmírným vlivům, silám a démonům. Hledíme na ně a nevidíme je. Ale oni tam někde jsou. A hledí na nás. Blížila se čtvrtá hodina, ale byl leden a slunce zelo ještě hluboko pod temným horizontem na východě. Ve vzduchu jakoby viselo cosi cizího, co jakoby navždy zmrazilo ten okamžik, jakoby se zastavil čas. A potom jsem spatřil tu jednu malou jasnou hvězdu, jedinou mezi tisící. Podivné, jiné než u jiných hvězd, blikající světlo, upoutalo mou pozornost. Stříbrné paprsky přicházející z toho nepatrného bodu, chladného, modravého, letící nekonečným vesmírem, putující z dávné minulosti skrze věčnost, jako ozvěna dávno mrtvých světů, až do mého setmělého okna, a dopadaly na pohovku, na níž se mi tak urputně vyhýbal spánek. A potom nastal okamžik, kdy jsem pochopil, že se mnou ty stříbrné paprsky komunikují. Zprvu jsem se bránil jejich vesmírnému šepotu, ale jakobych ztrácel moc sám nad sebou, počal jsem se propadat kamsi hluboko, a netrvalo dlouho, cítil jsem, že nyní již to nejsem já, kdo řídí mé myšlenky, mé pohyby, má přání. Kouzelná moc hvězdného šepotu mě ovládla a nesla mě někam, na místa, kde jsem cítil, že přestávám být sám sebou. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že jsem ztracen, že jsem v moci zcela neznámé a cizí síly, že celý můj svět netuší, že mizím, zatímco on spí, na dosah, tam venku, zmocnila se mě hrůza, a v tu chvíli jsem se ocitl na dalekém, temném místě, kde přede mnou ještě nikdy nikdo nestanul. Nejbližší slunce tady zářilo jen jako nepatrná tečka na ebenově černém nebi, zem pod mýma nohama byla tak černá, že se mi zdálo, že se vznáším v prázdnotě. Ale stál jsem na pevné zemi a když hrůza opadla natolik, abych byl schopen opět uvažovat, zůstal jsem v němém očekávání stát. Musel existovat důvod, proč jsem byl odeslán na toto místo. Ale pak náhle mě opět přepadla hrůza, nekonečná hrůza z toho, že by vůbec žádný důvod existovat nemusel.
Na sklonku devětatřicátého roku mého života jsem se ocitl ve slepé uličce, na konci cesty, za níž nebylo nic než prázdnota. Veškerý smysl dalšího snažení byl ten tam, kolem nebylo nic než nicota. Jakoby se váš hmatatelný život proměnil v iluzi, která se rozplynula a zbyla po ní jen hořkost v ústech, deziluze, absolutní prázdno. Jakoby vše, co jste dosud vykonali, zjevilo se nyní zcela absurdním, bláhovým a zbytečným, jakoby celá vaše podstata byla zredukována na jediný váš pocit - pocit zmaru, obklopený ničím, jež ještě nedávno bylo světem vašeho já. Příběh skončil. Nebylo co a nebylo proč psát. Byl jsem naprosto prázdný. Prázdný. Ale cožpak to není deterministický stav vesmíru. Celý vesmír je prázdný, jednotlivé malinkaté světy dělí nekonečné vzdálenosti prázdnoty. Vesmírné dálavy jsou nekonečné, ta prázdnota nemá konce. Vesmír se skládá z energie a hmoty a samotná hmota je prázdná, je to prázdnota zabalená do tenké slupky, která ve skutečnosti neexistuje. Jaké obrovské prázdné prostory panují mezi atomy a dál mezi elektrony, obíhajícími jako malé hvězdné soustavy kolem jader, která jsou hustější, ale stále to jsou jen body v prázdném prostoru. Celý svět kolem nás je jedna velká prázdnota. Proč bych já neměl tu prázdnotu cítit? Jsem z ní stvořen a jsem jí obklopen. Až vyhasnou poslední hvězdy a vypaří se černé díry, zavládne nicota a ani temnota ji neprostoupí, protože nebude co prostupovat. Směřujeme k tomuto stavu, nelze mu uniknout. Proč tedy veškerá ta snaha?
Nevím jak a nevím kdy, procitl jsem těsně před úsvitem. V místnosti bylo chladno, nepředstavitelně chladno. Mohutné kotouče páry stoupaly od mých úst, ledový vzduch pálil v plících. Uvědomil jsem si, že okno pokoje zeje dokořán. Vstal jsem z pohovky a přistoupil k němu, abych jej zavřel, ale tu se mi zatočila hlava, tam venku nebylo nic jiného než nekonečná temnota vesmíru. Zavřel jsem oči. Jako bych letěl noční prázdnotou. Zdálo se, že utekly celé věky, nekonečně dlouhé. Proč jen v noci trvá každý okamžik jako věčnost? Když jsem oči zase otevřel, bylo vše zpět na svém místě. Temné siluety domů, ještě temnější siluety řad a sloupců oken, chladné světelné body vzdálených hvězd. Jen já jako bych tu nebyl.
Zavládlo podivné mezidobí, během nějž jako bych byl odříznut od svého předchozího života, jako bych se ocitl v nějaké bublině. Za celý týden jsem nepotkal jedinou bytost, kterou bych znal. Svět se stal panoptikem cizosti, můj svět zmizel. Bloudil jsem šedivými ulice a míjel neosobní lidské přízraky. Ve známých kulisách se odvíjel zcela cizí příběh, stal jsem se nezúčastněným divákem vlastního plynutí prostoročasem. Celý týden jsem proplouval podivně plochými kulisami města, které se mi tak odcizilo. Kovově šedé, nehybné nebe viselo nízko nad městem, mraky zdály se dotýkat vrcholků betonových bloků výškových domů, které nyní působily jako tajemné hrady plné duchů, bytostí, jež snad kdysi dávno bývaly lidskými bytostmi. Na konci toho podivného týdne se leden stal únorem a z těch těžkých mračen se k zemi začal snášet protivný déšť. Hvězdy jsem nespatřil již celý týden, ale stále jsem cítil, že tam někde jsou, vysoko a daleko za neproniknutelnými mračny. Nekonečné otevřené dálavy nad mou hlavou se změnily v klaustrofobicky stístněný strop mačen, hrozících každý okamžik zřícením. Jako bych cítil jejich drtivou tíhu na svých promočených ramenou.
Dny plynuly pomalu a monotonně. Šedivá krabice čtyř zdí mého bytu žila ve svém vlastním vesmíru, bloudícím na pomezí věčnosti a nicoty. Ve své osamělosti jsem prochodil nekonečné dny z pokoje do pokoje a proseděl noci v hlubokém bezútěšném křesle ve stínu rohu pokoje. Svazky mé knihovny se mi staly mlčenlivými společníky, jejich stránky zely prázdnotou, veškerý jejich obsah kamsi zmizel. Za dírou okna pokoje se mezitím venkovní svět proměnil v jednolitou šedivou masu. Mlha obklopila předměty visící v prostoru a zatavila je do nicoty. Po dvou dnech jsem vyšel z domu a ocitl se v té šedé prázdnotě, v místech, kde ještě nedávno stály stromy, nebylo nyní nic. Potom z mlhy vyplula koruna prvního z nich, potom jeho kmen. Šel jsem pomalu dál, ale ještě než jsem byl schopen rozeznat další strom, ten první za mými záýdy zmizel opět v mlze. Dva blízké předměty jakoby se navzájem ztratily. Staly se jeden pro druhý nedosažitelnými. Procházel jsem mlžným parkem, dál mě vedla dlažba chodníku vynořujícího se přede mnou, ale stačilo natáhnout ruce, a konečky mých prstů se mi ztratily z dohledu. Stínová krajina vězela v tichu, pronikalo hluboko do mého nitra a vytvářelo v něm jakousi hluchotu, takže jsem nyní neslyšel ani tlukot svého vlastního srdce, polknutí, zakačlání. Pokusil jsem se promluvit, neozvalo se nic než děsivé ticho. Potom se z mlhy proti mě vynořily dvě postavy. Prošly právě tak blízko, abych si jich všiml. Odkudsi z jejich směru jakoby přicházelo světlo, prozařovalo mlhu za nimi, ale jakmile se opět ztratily v mlze, jas světla pohasl a kolem se opět rozprostřel šedivý stín. To bylo naposledy, co jsem byl na dosah své manželce a dceři.
Stál jsem na břehu oceánu a nad hlavou mi svítil gigantický srp měsíce. Putoval jsem údolím smutku sevřeným z obou stran horami, jejichž štíty zely proti temnému vesmíru jako ostří břitvy. Čas plynul jako tok řeky ponořené do neproniknutelné mlhy, v níž se zdá vše nehybné a neměnné a není směru ani cesty. A mezitím se světy nad mou hlavou míjely, blížily a zase vzdalovaly a mé vlasy a vousy mezitím dostaly barvu stříbra. A potom odkudsi z hlubin neznáma jakoby přicházela ozvěna donekonečna se opakujícího monotonního zvuku, jen ztěžka se mlhou prolamující k mým uším. Bloudila, blížila se a zase se vzdalovala, snášela se odkudsi nade mnou, utichla a pak se zase ozvala jakoby z hlubin země. Potom se vše projasnilo, mlha řídla, rozplývala se. Otevřel jsem oči. Přede mnou se rýsovala bezútěšná pustá krajina, jakou si vybavuji z knih o nejvzdálenějších polárních krajích. Kam až oko dohlédlo, k šedivému horizontu, jehož linka kdesi v nedohlednu oddělovala dva mrtvé a prázdné světy, tam všude se kolem mě rozprostírala zcela holá planina, tvořená prachem a kamením, víceméně zcela plochá, jen tu a tam se na obzoru osaměle nesměle zvedaly nevysoké osamělé kopce, spíše než pahorky připomínající velké muldy. Tu a tam ležely rozesety na zemi špinavé závěje starého sněhu a ledu, stejně béžově šedivé jako zem pod nimi i nebe nad nimi. Zšeřelá, do ticha a stínu ponořená krajina na samém konci světa, opuštěná, mrtvolně prázdná. Nic tu nežilo, jen ledový vítr se proháněl mězi pahorky a polární slunce svým modrým jasem chladně planulo těsně nad jižním obzorem. Stál jsem v místech, odkud není návratu, na samém konci cesty. Táhla se kamsi hluboko na jih, z jedné strany lemována telegrafními sloupy, postupně se vzdalujícími a zmenšujícími až za obzor, a končila právě tady, přímo pod mýma nohama. Dál už nepokračovalo nic, vše dál už bylo za hranicí lidského území, krajina věčně zmrzlé půdy, země polární noci, pustá a vyprahlá jako hrob. Jakoby právě zde začínala místa, do nichž ještě nikdy žádná lidská bytost nedošla. Až teprve já. Vydal jsem se pomalu přes to kamenné pole k nejbližšímu pahorku, zvedal se v dálce necelého kilometru do výšky asi padesáti metrů. Konečně jsem stanul na jeho vrcholku. Tesklivý vítr vanul od severu a zpíval své žalostné elegie. Daleko na obzoru se do té mrtvé země zakusoval záliv, a v něm se černal oceán temný jako tuž. Rozléval se kamsi za obzor, nad ním viselo ebenové bouřné nebe. Otočil jsem se na druhou stranu, mírné pahorky se rozbíhaly hluboko do země nikoho a jejich hnědá šeď splývala kdesi v dálce s nebem nad nimi. Jak jsem tu stál, vítr dál vanul od severu a jeho hlas zdál se mi stále zvučnější. S večerem se rozzuřil do hotového orkánu, ale v okamžiku, kdy se kotouč bledého slunce dotkl oceánu daleko na jihu, utišil se a všude kolem se rozhostilo posvátné ticho. Potom, zcela náhle, obloha zčernala ebenem a daleko na jihu zpoza trhajících se kovových mračen vysvitla jediná zářivá hvězda. Hleděl jsem na ni, a pak jsem ji poznal. Blikala stejně jako tehdy u mě doma. Opět jsem stál v temnotě vesmíru, zcela sám a opět jsem cítil, jak mě volá. Zůstali jsme jen já a ona. A ačkoli zářila nad jižním obzorem, věděl jsem, že její hlas je hlasem chladu a temnoty severu, a že jsem došel právě tam, kam ona chtěla, abych došel. A tak ten člověk, který býval mnou, vymazal všechny vzpomínky, vše čím byl i každého koho znal, zanechal tam dole. Zapomenul na svou minulost, aby se ta prázdnota stala normou, konstantou, zapomenul na sebe, aby se od sebe osvobodil, přestal existovat, jakoby nikdy nebyl, a nyní bloumá v prázdnotě, kterou se sám stal, aby přežil. Daleko v prázdných a ledových pustinách pod paprsky severní hvězdy.
Tklivý hlas severního větru se zase zvedá a nabírá na síle. Naslouchej jeho hlasu, zvedá se a nese se nad krajinou, plíží se mezi pahorky, proplétá, a odlétá kamsi na jih. A zase je ticho, a ty tu stojíš úplně sám. Daleko na severu se donekonečna rozprostírá pustá a mrtvá země, sevřená ledem a mrazem, jednu polovinu roku osvětlená bledým světlem polárního slunce, tak zubatého, že všechny barvy v těch místech jsou jen odstíny šedi a hnědi, a druhou utopená v temnotách. Nad ní visí těžká kovově šedá mračna, jen na několik dní v roce se nebe otevírá a světlo vzdálených hvězd, dávno vyhaslých, může dopadnout na vyschlou, zamrzlou zem. Dva mrtvé světy tu spolu mohou němě rozmlouvat, jeden už neodpovídá, druhý už neposlouchá. A blázni a tuláci mohou o těch rozmluvách přemýšlet za nocí, kdy severní hvězda bliká na nebi a volá a vábí je. A každý, kdo si za nocí nedá pozor a zůstane dlouho vzhůru, může podlehnout, nechat se zlákat a zabloudit do míst na samém konci světa. Tam, kde jsem se na sklonku devětatřicátého roku svého života ocitl i já proto, aby ten čtyřicátý už nikdy nenastal.
29. února 2020 / ++