Ponuré dny
ístnost se pomalu utápěla v přítmí nastupujícího večera. Seděli tu v šeru a zdálo se, že jsou to jen stíny.
"Započal sedmý měsíc obléhání hradeb města. Po prvnotním zuřivém náporu zavládl relativní klid zbraní a obě strany vyčkávaly. Útočníci zkoušeli, zda dokáží město vyhladovět, obránci čekali, zda jim odněkud nepřijde pomoc. Ale armáda dobyvatelů se přehnala celou zemí, takže místní obrana byla rozprášena na ústupu a okolní města, pokud již nepadla, řešila stejný problém. Období relativního klidu přerušil na konci šestého měsíce druhý ještě zuřivější útok nepřátel. Rozpoutala se hrůzná vřava, útočníci se v divokých náporech vrhali proti hradbám, jejich obránci je zoufale odráželi, jakoby se otevřelo samo peklo. Ztráty na obou stranách byly hrozivé, za i před hradbami se vršily hromady mrtvol, v lazaretech rychle přibývalo zmrzačených, polámaných, opařených, s uťatými končetinami, s vypíchnutýma očima, s hlubokými ranami, z nichž se pomalu šířila snět do zbytku těla a měnila nebožáky v živoucí mrtvoly. Hořící ohně vytvořily temnou clonu kouře, takže se město i v pravé poledne nacházelo v temnotě. Celý svět jakoby zčernal. A potom, v okamžiku, kdy největší vřava polevila, aby se obě strany mohly nadechnout k poslednímu, rozhodujícímu úderu, vplížil se do ležení pod hradbami nepřítel daleko děsivější, hrůznější a vražednější."
Dokončil větu a odmlčel se. Potom se pomalu naklonil nad stůl a uchopil číši až po okraj naplněnou vínem. Zvedl ji, její krvavě rudá barva se zatřpytila v odpoledním slunci, jež nyní dopadalo do místnosti, a pomalu ji do sebe vyprázdnil. Jeho posluchači, sesednuvší kolem stolu, ani nedutali. Jeho oči jakoby bloudily kdesi daleko, snad v krajích, odkud přicházel, snad ještě dál. Položil sleněný pohár zpátky na stůl. Cinkot skla jakoby jej vrátilo zpět. Rozhlédl se po svých posluchačích. Zavládlo ticho, naplněné skrytým očekáváním, zatím ještě nevyřčeným, nepojmenovaným, nicméně hmatatelně zlověstným tajemstvím. Otřel si koutky a pokračoval.
"Nastal klid. Zvláštní, podivný, nepřirozený klid zbraní. Čtyři dny jsme strážili na hradbách, čtyři noci jsme očekávali náhlý útok. Ale jakoby vše ustalo. Všude kolem zavládlo tíživé, znepokojivé ticho. Nahánělo nám větší hrůzu než ryk bitvy. Páté noci jsem se podzemní štolou, kterou jsme dokončili teprve nedávno, prosoukal pod hradbami až za mongolský tábor, kde ústil konec štoly, a nikým nespatřen jsem stanul na před hradbami města. Na nebi planul gigantický měsíc v úplňku a osvětloval plachtoví stanů, tyčících se přede mnou jako děsivé, cizí město, jež tu vyrostlo coby protipól města za hradbami. Jejich temná silueta se mlčenlivě tyčila nad celtovím stanů, dobré půl míle směrem na východ. Opatrně jsem vykročil směrem k nepřátelskému ležení, přestrojen v armádním kroji protivníka. Stany na okraji tábora se přiblížily, nyní jsem konečně stanul v ležení nepřítele. Ještě několik kroků a kráčel jsem tím cizím městem slz, nehybně stojícím ve stínu hradeb města, jež se rozhodli smést z povrchu zemského. Nikde se neozval ani hlásek, nepohnul se jediný cár stanu. Na všem jakoby leželo cosi neviditelného, ale téměř hmatatelného, jakási zlověstná tíže, všeobklopující a všeprostupující. Pohlédl jsem směrem k hradbám. Tam nahoře, schováni ve stínu noci, čekali mí spolubojovníci hledíc do temnoty noci, s jakou zprávou se vrátím. Neviděl jsem je, ale věděl jsem, že tam jsou, stejně jako oni věděli, že již jsem v táboře, ačkoli mě nemohli vidět. Prošel jsem do samého středu tábora, ale za celou dobu jsem nespatřil jedinou stráž, jediného koně, nespatřil jsem nic než mrtvolně visící cáry plachtoví stanů, hrůzně se lesknoucích v bledém měsíčním světle. Tábor se zdál být opuštěn, jakoby armáda uprostřed noci narychlo odtáhla neznámo kam nebo se propadla do země. Kéž by skončila v pekle. Vzpomněl jsem si na všechny hrůzy, kterých jsem byl v posledních měsících svědkem. Viděl jsem zabité, umučené, ponížené. Tortury asiatů byly strašlivé. Krvelačná a barbarská vynalézavost těch šikmookých ďáblů jakoby pocházela z nejtemnějších hlubin pekel. Ti, jež padli, již byli volní, ne tak zranění a zajatí. Ty čekala pomalá a mučivá cesta do pekla skrze očistec, který jakoby se rodil v chorých mozcích plných bezbožného, krutého šílenství. Když ustaly boje a měsíc se vyhoupl nad tábor, nesly se z něj k hradbám města zvuky tak hrůzné a děsivé, že všem vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Pokud někdo věděl, že některý člen jeho rodiny padl do zajetí, v těchto nočních hodinách zešílel, a nad ránem, když slunce opět prozářilo obzor, hleděli jsme do tváře člověka, jehož duše odplula kamsi do míst, odkud není spojení s tímto světem, a bloudila nyní po zcela jiných cestách než byly ty naše. Byly to hrůzné noci a kalné dny šílenství, zoufalství, děsu a hrůz, jež se vymykají chápání. Z tábora se ozýval nářek tak nelidský, tak hrdelní, tak proměněný a vzdálený čemukoli lidskému, jako když smečka divoké zvěře sápe mládě na kusy. Něco málo jsme věděli o technikách mučitelů, ale až do nejdelší smrti nezapomenu na výjev který se mi naskytl několik měsíců nazpátek, kdy útočníci poslali k hradbám vůz naložený zajatými obránci města, který předtím zapálili. Vůz pomalu a důstojně přijízděl k hradbám ve světle zapadajícího slunce a my hleděli na bizarně se škubající těla, těla našich přátel a sousedů, zmítajících se v plamenné agónii. Potom vůz dojel k hradbám, zastavil se u nich; sem tam se v ohnivé záplavě ještě něco pohnulo. Potom se vše hýbat přestalo. Oheň dohořel a zbyla jen seškvařená změť údů, spálených do jediné černé skvrny, černající se přímo pod našima nohama. Vše, co zbylo z našich přátel. A hrůza oné konečné a neodvratitelné proměny plné bezbrannosti, ponížení, utrpení a zániku. A potom asiaté napíchli zajaté děti obránců na rožně a začali je nad ohněm zaživa péct."
Stanul jsem před největším ze stanů. Tyčil se nad ostatními jako se katedrála tyčí nad okolními domy. Všude kolem panovalo mrtvolné, zlověstné ticho. Nikde se nepohnulo ani stéblo trávy. Jakoby se tábor proměnil v ležení smrti. Jakoby zánik vstoupil do jeho celtoví a umlčel veškeré zvuky života, jakoby svět ustrnul v konečném apokalyptickém zatracení. Na okamžik jsem zaváhal. Jakoby zlo, které ti barbaři osvobodili z nejhlubších temnot pekel, vstoupilo do jejich tábora a zahubilo ty, jež ho přivedli na boží svět. V tom tichu bylo cítit zánik, smrt visela ve zvzduchu jako něco, na co si téměř můžete sáhnout. Snad poprvé v životě jsem to poznal, tu podivnou pachuť na jazyku - takhle chutná smrt. Nebylo cesty zpět, poodhrnul jsem celtoví a vstoupil do stanu. Ocitl jsem se v podsvětí ozářeném šarlatovým světlem. Stačilo pár kroků, abych pochopil. Stan byl rozdělen na několik místností, předsíní a síní, oddělených celtovím, v každé z nich stála na zemi ocelová trojnožka, na níž planuly do ruda rozžhavené uhlíky. Jejich slabé plameny házely strašidelné, přízračné stíny, které se navíc lámaly, jak procházely jednotlivými celtovými stěnami vnitřího prostoru stanu. Vstupoval jsem do druhé místnosti. Ocitl jsem se v jakési chodbě, na jejímž konci stála další trojnožka. Její jas prozařoval chodbu zlověstným světlem. Došel jsem až na konec, po obou stranách byly průchody do dalších, vnitřních částí stanu. Poodhrnul jsem celtoví nalevo ode mně a vstoupil do další místnosti. V příštím okamžiku jsem zkameněl jako socha, ochromila mě hrůza tak silná a tak prudká, že jsem se doslova proměnil v kámen. A to mi pravděpodobně zachránilo život, protože pokud bych byl schopen pohybu, vyřítil bych se ze stanu s hrůzným výkřikem na rtech kamsi do noci, ven, pryč, kamkoli. Očima až nelidsky vyvalenýma hrůzou hleděl jsem na kulisy té děsivé místnosti. Všude kolem mě se ze stínů, osvětlovány přízračným šarlatovým jasem, vynořovaly postavy nepřátel, stáli tu opřeni o dřevěné podpěry, seděli na zdobných dyvanech, leželi na zemi, někteří podivně, bizarně viseli či jakoby se vznášeli v prostoru. Trvalo to několik nekonečných vteřín, které by svou hrůzou vydaly za roky, pak konečně jsem si uvědomil, co je na těch přízracích tak hrůzného. Byli všichni mrtvi. A zdálo se, že smrt je zastihla v tom okamžiku, ve kterém ji pohlédli do tváře. Hleděl jsem do tváří zkroucených hrůzným, nepopsatelným děsem, děsem nadpřirozeným, šílenstvím vetknutým do tváří divokých, krutých stvoření, kteří sem přijeli z daleka jen aby sami mohli zabíjet. Jaká hrůza je musela potkat, že i tito zatracenci z pekel před její tváří zešíleli hrůzou, a to ve zlomku okamžiku. Ocitl jsem se v království šílenství, zkamenělém a zakonzervovaném pod tou hrůznou plachtou, hleděl jsem na bytosti proměněné v démony vlastního děsu, v žalostné bytosti, politováníhodné i přes to všechno, co jsem věděl, že spáchali. Kolem mě se rozprostíralo zásvětí smrti, krajina šílenství.
Strnulost ustupovala, prosil jsem všechny svaté, na něž jsem si na tom prokletém místě vzpomenul, abych byl schopen zadržet výkřik, který se mi už už dral z úst. Konečně jsem byl schopen opanovat smysly. Ještě několik okamžiků jsem se neodvažoval pohnout. Potom konečně jsem pomalu vykročil směrem k tomu hrůznému panoptiku postav, jež kdysi dávno snad bývaly lidskými bytostmi. A nyní konečně jsem pochopil. Tváře těch nebožáků byly potřísněny šarlatem krve, dlouhé rudé skvrny ve tvářích, temně rudé boláky na odkrytých hrudích, ebenově černé konečky prstů. Stál jsem v záhrobní síni krále moru. Nákaza se musela vplížit v noci, když všichni spali, a rychlost jejího úderu musela být zdrcující. Sotva se stačili probudit, vyskočit z lůžka, v příštím okamžiku jim mor dýchl do tváře a životy těch nebožáků se rozplynuly v nicotě. Z jakých temných stínů se nákaza vynořila jsem se mohl jen domnívat. Ale v několika málo vteřiných bylo dílo zkázy dokonáno. Tedy to znamenal onen klid, který se rozprostřel nad mongolským ležením. Smrt přiletěla na perutích noci a rozprostřela svá křídla nad tím nesvatým ležením vyvrženců temnoty. Smrt, kterou připravovali pro nás, navštívila je samotné.
Došel jsem až do samého středu místnosti. Přede mnou vyrůstal ze země mohutný sloup, podpírající celý stan, a jeho vrcholek se ztrácel v temnotě kdesi nade mnou. V jeho stínu, protože v zadní části stanu neplanula ani jediná trojnožka, jsem si náhle uvědomil vznášet se jakousi další postavu. Jak jsem již řekl, téměř splývala se stínem, takže jsem její přítomnost spíše jen tušil, ale okamžitě mě přepadl pocit, který neustále nabíral na intenzitě, pocit, že tato postava sem nepatří. Došel jsem až na několik kroků k podpěře a pohlédl za ní do přítmí zadní části místnosti. Nevznášela se, seděla na vysokém ebenovém dyvanu, a ačkoli se nehýbala, cítil jsem jakýmsi šestým smyslem, že tato bytost ještě není mrtvá, či spíše že nikdy nebyla živá. Je nemožné to vysvětlit ani popsat, ale přesně tak jsem to v tu chvíli cítil.Bylo to zvláštní, ale prvotní úlek se měnil ve zvědavost. Bylo to zvláštní, podivné, ale jakoby mou vůli proměňovalo cosi, co naplňovalo prostor v zadní šeré části stanu. Nevím jak, ale náhle jsem stál přímo před tou vznášející se postavou.
Hleděl jsem do tváře ženy v kápi, z pod níž ji přes ramena až k ňadrům splývaly havraní vlasy, a nebyl schopen rozhodnout se, zda je tak krásná nebo tak ošklivá. Přitahovala mě i odpuzovala, vzrušovala i děsila. Ale postupně onen děs počal převažovat, snad že jsem se postupně oprosťoval od prvotního překvapení a vládu opět začínal přebírat rozum. Hleděl jsem do tváře ženy, ale čím déle jsem se díval, tím více jsem si byl jist, že ona tajemná tvář je jen maska. Zmocňoval se mě stále silnější pocit, že pod maskou se neskrývá lidská bytost, ale něco neživého. Něco, co svou podobu jen předstírá, co imituje formu člověka, ale uvnitř skrývá cosi zcela jiného. Jakoby se pod maskou i pod pláštěm skrývala nějaká neživá, nehmotná entina, jakoby se za maskou zrcadlilo čisté zlo, zlo tak zhuštěné, že stvořilo tuto postavu, zlo tak mocné, že vše, čeho se dotkne, zabije. Přízrak z hlubin neprobádaných dálav, z temnot plných kvílejícího zoufalství, utrpení a zániku. Hleděl jsem do té nehybné masky a z ní zpět na mě hleděly oči temné jako eben a hluboké jako bezedné hlubiny zatracení. Trval ten pohled jen okamžik nebo snad celé eony let? Cosi mě upoutalo. Ve tváři během těch několika okamžiků došlo k nějaké zmeněn. Pochopil jsem, konečně jsem si to uvědomil. Když jsem na masku pohlédl poprvé, měla oči zavřené.
Šílenství propuklé z hlubin temnoty, dech zániku, stín přízraku pronásledující můj vlastní stín, pocit blížícího se zatracení kdykoli se ohlédnu, zpěv nyád, chorály nebeských harf, temná mračna na horizontu neustále visící za mými zády. Vše, co přišlo poté, je jen jednosměrná cesta do zatracení. Je to útěk na hraně temnoty, žonglování nad propastí, tanec se smrtí, s tím temně oděným přízrakem, jehož tvář pod kápí jen tušíte. Mrtvolnou tvář, tvář šklebící se na Vás z pekel démonů. Prchnul jsem zpět do města za hradbami. Ale přinesl jsem něco s sebou. Něco mě sledovalo z toho prokletého ležení, nepozorovaně proniklo dovnitř, a pak zaútočilo. Třetí den po mém návratu propukl ve městě mor. Pochopil jsem, že město je ztraceno a šílený hrůzou jsem jako jediný, kdo pochopil, opustil jeho prokleté hradby. Ocitl jsem se na volných pláních a prchal co nejdál od těch temných hradeb, uvnitř kterých se nyní rozpoutalo stejné peklo, jaké zavládlo v mongolském táboře o týden dříve. Na konci dne, když krvavý kotouč slunce zapadal na horizontu přede mnou, nalezl jsem konečně odvahu, abych se ještě naposledy ohlédl. Na potemnělém obzoru umírajícího dne se již jen jako malá nezřetelná tečka černaly hradby nyní již mrtvého města. Prchal jsem celou noc. Příštího jitra jsem dorazil do města na pobřeží a nalodil se na první loď, která odtamtud odplouvala. Z temnoty noci se rodil nový den, ale pro mě se měl stát jen další noční můrou. O dva týdny později jsem vystoupil na břeh v italské Messině.
Bloudil jsem sady za městem, bez směru, bez cíle. Na sklonku dne jsem náhle stanul před bílou vilou. Stála tu ve večerních stínech obestoupená temnými cypřiši, téměř snová. Zaklepal jsem na její dveře a byl vpuštěn dovnitř, a tak jsem v těch bílých zdech seděl v rodinném kruhu pána domu. Nevím proč, ale s houstnoucí tmnou jsem začal vyprávět svůj příběh, jakési nutkání mě nutilo vypovědět jim vše, co se mi událo. Líčil jsem vše barvitě, do detailů jim popisoval útrapy, zmínil jim každou událost tak živě, až jsem přestal sledovat, co se kolem mě děje. Konečně jsem se dostal až k okamžiku, ve kterém jsem stanul před snovou, bílou vilou, a tehdy jsem jim konečně pohlédl do tváří. Celá rodina seděla v hlubokých lenoškách kolem stolu v podivných, bizarních pozicích, a na jejich sinalých tvářích se zračil čirý děs. Jak poslední denní paprsky dopadaly skrze doširoka otevřené okno do pokoje, hleděl jsem do tváří barvy šarlatu.
Prchl jsem z bílé vily stojící ve stínu cypřišů a utíkal hluboko do zvlněných zrajících polí v kopcích za městem. A potom jsem došel k jiné bílé vile, dlouho jsem váhal, ale hrůza ze skutečnosti umí skvěle lhát sama sobě, proto jsem nakonec zase zaklepal na její dveře, ale když se mi nedostalo odpovědi, vstoupil jsem dovnitř. Stavba byla prázdná, ale ve vzduchu visela pachuť smrti. Obešel jsem celý dům, ale nenašel živou duši. Jen všudypřítomný stín smrti se vznášel v těch bílých zdech. Potom jsem po širokém schodišti sestoupil zpět do vstupní haly, a tam spatřil velké oválné zrcadlo. Stálo ve stínů vysokých stojacích hodin, jejichž chladný tlukot zněl jako ozvěna z neskutečných dálav navždy ztracených za příbojem severního moře. Přistoupil jsem k zrcadlu, zůstal z něj jen rám, postříbřené sklo bylo to tam. V ten okamžik mě ale naplnila nezměrná hrůza, zlověstná předtuchu něčeho strašného. Vyběhl jsem ven, přeběhl zahradu a vběhl mezi dvě hradby vysokých cypřišů, stojících na samém konci pozemků patřících k vile. Prodíral jsem se jimi stále hlouběji, ale les cypřišů jakoby neměl konce. Teprve pak jsem si uvědomil, že je to živý plot, labyrint. Zastavil jsem se a přemýšlel. Uvědomil jsem si, že cestu zpátky bych už nenašel a tak jsem se vydal dál. Procházel jsem klikatícími se uličkami, občas narazil na slepou cestu a musel se vrátit. Postoupil jsem hluboko do bludiště, mezitím jakoby se setmělo a padla mlha. Jen pomalu, opatrně jsem nyní postupoval kupředu. Mlha zhoustla tak, že jsem viděl sotva na pár kroků. Potom se stěny rozestoupily, pochopil jsem, že jsem došel do samého středu labyrintu. Jediná cesta, která vedla labyrintem, nebyla cestou na druhou stranu, ale do středu labyrintu. A potom jsem přímo před sebou spatřil sochu. Seděla na vyvýšeném podstavci, na hlavě měla kápi. V tu chvíli jsem pocítil, jakoby čas a prostor přestali existovat. Přistoupil jsem k soše, a potom se konečně mlha rozptýlila... Stejná zlověstná postava z mongolského stanu se nyní tyčila přede mnou, potom otevřela oči a pohlédla mi do tváře. Svět se se mnou zatočil, srdce se zastavilo a proměnilo v kámen. Hleděl jsem do tváře rudé šarlatem krve, plné hrůzných černých skvrn, rozesetých po celé tváři. Hleděl jsem do tváře hrůzně proměněné a přece důvěrně známé. Hleděl jsem do své vlastní tváře. Byl jsem to já, já sám jsem byl tím démonem smrti, stal jsem se jím, aniž bych si to byl uvědomil, už tam v tom stanu, a přinesl jsem nákazu z dalekého přístavu do Evropy. Ta se odtud potom vydala na svou vražednou pouť z Messiny na sever, do Neapole, Říma, Florencie, Janova, Piacenzy, potom dál do Francie, Španělska, Německa, Anglie. Vstupovala do jednoho města za druhým a když je opouštěla, nechávala za sebou jen černý dým ohňů, planoucích v mrtvé krajině. Dech smrti se nese krajem, má mou tvář, a já tady už navždy bloudím cypřišovým labyrintem, ukrytým v mlze. Ale nebloudím tu již sám. Přicházejí další a další. Stejní jako já. Nemá to konce. Tiše! - Slyšíte? Blíží se další kroky."
16. července 2020 / ++