Temný úsvit
řicházel, a já věděl, že to je on. Temný úsvit. Rodil se z noci, která jakoby oddělovala dva světy. Tam někde na obzoru, blednoucím novým dnem, jakoby se vynořovalo úplně cizí slunce z úpně cizí země do úplně cizího světa. Probouzel jsem se jako někdo jiný, jako někdo, komu během noci kdosi ukradl jeho samotného. Neklid, podivný niterný neklid, jakási vnitřní hrůza, panika. Co se to stalo? Jakoby nic nezůstalo stejné, jakoby ze všeho čišela hrůzná cizost, nepřátelskost, zlověsnost. Jakoby celý svět, vše, co jste znali, někdo během noci vyměnil za cizí, hnusnou karikaturu, v níž jediná kulisa, jediná linka ani tvar, nic nezůstalo původní. Jakoby z každé věci čišela jakási podivná kyselost, která nepřestává děsit, ačkoli něvíte proč. Jakoby vám někdo ukradl váš svět a nechal tu zkaženou, žluklou napodobeninu, hrůznou náhražku skutečného světa, vašeho světa.
Byl jsem vzhůru, ještě jsem neotevřel oči, ale již jsem cítil, že nastala proměna. Jako bych nějakým šestým smyslem vnímal temnotu pokoje, šerosvit rána, které se chystalo vstoupit, pachuť cizího dne, otevírajícího se do pokřiveného světa. Kde se vzal ten kyselý, tmavěmodrý stín, který zahalil a prostoupil vším, který se vliv do krajiny blednoucího úsvitu, do mé duše, aby ji naplnil ebenově temnou, hořkou tekutinou, jež spálila všechno dobré. Svět přišel o barvy, vůně, energii života. Zbylo jen šílenství vykořeněné duše, vyděšený štvanec štvaný neviditelným nepřítelem. Jak se může člověku tak náhle proměnit vnímání každé maličkosti, kterou si myslel, že dobře zná. Hledíš na známé věci, a nepoznáváš je. Nic není jako dřív. Jakoby se naprosto vše odcizilo. Každá věc, kterou jsi znal. Hledíš na ohyb ulice, dům mlčenlivě stojící v místech, kde ještě včera stál ten samý dům, a přece cítíš, že to není on. Hledíš kolem sebe a nic není tím, čím se zdá být. A ta hrůza, ani ty nejsi sebou. Jakoby už nikdy nic nemělo dávat smysl, jakoby už nikdy nemělo nic těšit. Důvěrné, známé věci, pocity, jsou pryč. Hledíš na předměty, které jsi měl rád, ale dnes z nich čiší taková cizost, že se jich děsíš. A děsíš se i sebe, protože už to nejsi ty.
Otevřel jsem oči. V pokoji vládlo ticho a šero, za zataženými žaluziemi prosvítal temně šedivý úsvit. Podivný nepřátelský den se vkrádal do pokoje, jako vrah, nahlížející dovnitř s úmyslem tě zabít. Proměna nyní dolehla se vší vahou. Jakoby ve vzduchu visela neviditelná hrozba nebezpečí. Jakoby byl vzduch prosycen zmarem a beznadějí. Ale kde se vzala? Odkud vyvěrala? Stačilo několik hodin spánku, jen pár hodin. Co se za tu dobu stalo? Byl to sen, který zanechal tuto pachuť? Rozpomínal jsem se. Někam jsem šel, pořád dál a dál, a cítil jsem, že se vzdaluji od domova, od bezpečí, a jako bych cítil, že čím dál zajdu, tím těžší bude se vrátit. Ale čím zřetelněji jsem cítil tu hrozbu, tím divočeji jsem pokračoval dál. A potom jsem konečně stanul daleko za městem. Daleko za poslední zastávkou, za točnou tramvají. Město bylo kdesi za mými zády. Hleděl jsem na pustou silnici lemovanou dvěmi řadami sloupoví pouličního osvětlení, ztrácejícího se v jednom bodě nekonečna na horizontu. Ještě nikdy v životě jsem necítil takovou prázdnotu. Dostal jsem se do míst, kam jsem ještě nikdy předtím nedošel. Byl jsem tak daleko, že jsem cítil, že město za mnou, jeho kulisy šedivě stojící v dálce jako zamrzlé v čase, jsou pro mě nyní ztraceny, nedosažitelné. Cítil jsem, jak po nich natahuji ruku, ale ony jsou již jen obrazem světa namalovaného na plátně. Jejich realita již není realitou mou. Jako bych vystoupil z obrazu. Nebo vstoupil do jiného. Otočil jsem se a vykročil zpět, hnán podivnou niternou obavou, jakýmsi štvavým pocitem, že není návratu. Přidával jsem do kroku, stále rychleji, rychleji, a potom mě děs, vyvěrající odkudsi z míst, o nichž jsem netušil, že by se mohly skrývat v mé duši, donutil rozeběhnout se jako šílenec. Ale čím rychlej jsem běžel, tím pomaleji se okolní svět kolem mě posouval. Jakoby s každým dalším krokem byl každý další metr delší a delší.
Stál jsem zase na konečné stanici tramvaje. Koleje se tu točily v kruhu, ve smyčce, a zase se vracely zpět, vinouce se k šedivým siluetám budov města, mlčenlivě stojícího jako namalované kulisy přede mnou. Stála tu důvěrné známá a přece zcela cizí. Prázdná. Opuštěná. Hleděl jsem před sebe. Z šedivého nebe jakoby na neviditelných provazech visely kulisy světa, jež překryl svět skutečný. Vstupoval jse nyní do iluze, do světa bez lidí, bez barev, do světa v němž já jsem nebyl mnou, v němž nic nebylo tím, za co se vydávalo. Jako bych překročil bludný balvan a vrátil se stejnou cestou na úplně jiné místo, které se jen snaží vypadat, jako můj svět. Cítil jsem, jak se onen neklid a ona zlověstnost zhmotňují, jak se tato šedivá iluze propaluje do toho, co vnímám jako skutečnost, jak její kontury, jakkoli rozpité a šedivé, vystupují na povrch, aby přepsaly to, co tu bylo před nimi. Přeměna byla dokončena. Stál jsem v cizím světě a cítil, že cizí je nejen to venku, ale také to uvnitř. Kulisy i má duše.
Bylo ráno. Šedivé, kalné ráno, v němž těžké mraky visely nízko nad střechami okolních budov, jejichž šedivé bloky mlčenlivě trčely z nicoty mlhavého města, jako zpomenuté přízraky. Co se skrývá ukryto za tou mlhou? Co se skrývá za jejím příkrovem, vyčkává, sleduje mě a... Rozhrnul jsem žaluzie. Sen ve snu. Obraz v obraze. Šílenství v šílenství. Hleděl jsem před sebe, na kovově šedivý obraz světa tam venku, a s rostoucí hrůzou si stále silněji uvědomoval, že hledím na zrcadlový obraz světa původního. Poznával jsem tvary, ale kdo je, probůh, takto zrcadlově otočil. Díval jsem se na svůj vlastní svět z druhé strany, díval jsem se odkudsi zvenku.
Bloudím tím podivným městem bez života již několik týdnů. Nemá konce a přece vůbec není nikterak rozsáhlé. Jdete ulicí a v určitém ukamžiku si uvědomíte, že přicházíte z druhé strany. Je to bloudění v nicotě, v nicotě, do níž se propadl můj svět. Zmenšil se do kulis několika ulic zahalených v mlze, celý můj svět. Stále doufám, že se z té noční můry probudím. Ale čím déle to trvá, tím jasněji cítím, jak stále víc se mi vzdaluje můj původní svět, a jak stále více se mým skutečným světem stává tento nový, pokřivený.
11. listopadu 2020 / ++