Světlo v temnotách
alý skalnatý ostrůvek, tak nepatrný, že se nikdo ani neobtěžoval dát mu jméno, ztracený v temných vodách rozbouřených mořských proudů někde na půli cesty mezi Skagerrakem a Kattegatem, právě tak daleko od pobřeží, aby bylo vidět jen za mimořádně příznivého počasí. Většinu roku je jeho linku možno jen tušit. Osmnáct kilometrů na východ se táhne opuštěné, skalnaté pobřeží Švédska, plné ostrovů a ostrůvků, zálivů a výběžků. Směrem na sever se černá bezedný Skagerrak, jižně odtud se mezi pobřežím Švédska a Dánska rozlévá Kattegat. Do dálek směrem na západ, v místech, kde s umírajícím dnem každého večera zapadá slunce, rozlévá se jen rozlehlé a zlověstné severní moře, ledový, mlčenlivý oceán.
Stojí na tom malém, skalnatém ostrůvku, ztraceném v mlhách - starý kamenný maják, k jehož patě stoupá od hladiny moře úzké a prudké schodiště, vytesané do skály, orámované železným zábradlím, plazícím se podél skály jako had. Stoupá nesmírně vysoko, obtáčí jedno ze skalisek, aby konečně vyústilo u paty majáku, tyčícího se nad rozbouřeným oceánem jako zkamenělý ukazovák, hrozící, varující. Ční na vrcholku asi sedmdesát stop vysokého skaliska, osaměle trčícího z ebenově temných vod Skagerraku, a zvedá se dalších sto. Za temných zimních bouří se jeho vrcholek téměř ztrácí v mracích plujících nad rozbouřenou hladinou moře, v jehož hlubinách se srážejí a neustále spolu bojují protichůdné mořské proudy, valící se sem proti sobě z otevřeného oceánu na severu a uzavřeného Baltického moře na jihu. Směrem od Baltského moře se valí proudy lehčí, méně slané vody v nekonečném proudu směrem k břehům Norska na severu, tam se míchají s těžší, slanější mořskou vodou a klesají níž, aby se v protichůdném proudu zase vrátily do Baltského moře. Mohutné vlny se vzdouvají a nepřestávají bičovat základy skály, od nich se zvedá vodní tříšť, a vítr ji unáší k pobřeží. A když zrovna ustane, zahalí se celá ta mořská krajina do mlhy, neproniknutelné, mlčenlivé mlhy. Vše se ukryje před vnějším světem, jakoby zmizelo, propadlo se do nicoty. Ztracený maják vpluje do vlastního, odloučeného světa. Spojnice mezi tam venku a tady uvnitř zmizela.
Roznašeč nákazy, kterému nemoc neublížila, ale který nemoc rozséval dál, všude kam vkročil. Posel smrti. Poslední člověk na zemi, který by zůstal, kdyby... A tak ho dostihli a vyloučili ze svého středu, stal se z něj vyvrženec, jehož dechu se hrozili všichni od prvního po posledního. Jako kdysi malomocní, i on bych ocejchován a výhnán na pusté, odloučené místo. A tak on, který jediný byl do té doby svobodný, protože se nemusel obávat nemoci, se stal vězněm lidí, kteří jeho uvězněním osvobodili sebe. Odsouzen k doživotnímu vězení, k věčné samotě, přikován k tomu opuštěnému kusu skály uprostřed rozbouřených vod severního moře. Jen on sám, mořský příboj a duše zatracenců bloudících v těch prokletých, mlhavých končinách na hranici těch dvou světů.
Jednou týdně připluje na dohled loď, a zhruba do hodiny u malého skaliska, vzdáleného asi padesát metrů od hlavního ostrova, přistane loďka. Jediný muž vystoupí na jeho břeh a vyloží tu zásoby, jídlo a vodu na další čtyři týdny. Potom odrazí a vrátí se zpět k lodi. Ta potom opět zmizí v mlze, a když se tak stane, sestoupí nedobrovolný trosečník po schodech majáku k malé loďce, nastoupí do ní, a dopluje na skalisko pro svůj proviant. Za čtyři týdny se z mlhy opět vynoří loď, zůstane nehybně viset na horizontu jako přízrak, a vyčkává. Čeká na soumrak, na okamžik, kdy se světlo majáku rozsvítí. Potom ví, že vězeň je na hlavním ostrově, a teprve potom opět od lodi odrazí bárka, aby na skalisko přivezla proviant na další čtyři týdny. Taková je dohoda - žádný kontakt, prodleva čtyřiadvacet hodin. Pokud by se maják v daný čas nerozsvítil, pokud by nebylo jisté, že vězeň je na hlavním ostrově, že je stále na živu, loď by odplula, a již by se nevrátila. Trosečníka by čekala jistá smrt. Pokoušet se doplout k pobžeží na malé loďce by bylo šílenstvím. Neustálý mořský proud, valící se z Kattegatu, by trosečníka odnesl daleko na sever. Už nikdy by o něm nikdo neuslyšel. Jeho život je přikován zde k temné stavbě majáku, jeho jedinými kulisami jsou ebenová hladina oceánu, kovové nebe nad ním, a linka, jež je odděluje, a jeho osudem světlo majáku. Pokud zhasne, zhasne i on. Tím trosečníkem jsem já.'
Odložil pero do prohlubně mezi stránkami deníku a vstal od stolu. Došel k malému oknu, odhrnul šedivou záclonu. Za špinavým oknem se rýsovala monotonní krajina šedivých skal, v dálce nad nimi pak nad šedivou mořskou plání viselo šedivé nebe. Bylo sotva poledne, ale na všem jakoby visel stín, šedivý stín. Podíval se na staré hodinky na zápěstí. Jediná věc, která mu po otci zbyla. Ty hodinky a povaha. Čím byl starší - aniž by chtěl - tím více se mu podobal. Ukazovaly sedmnáct minut po dvanácté. Slunce teď leželo kousek nad mořskou hladinou zhruba přesně jižním směrem. Během léta, když pozdě odpoledne zapadalo přímo na západě, viděl, že stín majáku se protahuje tak daleko, že by dosáhl až na pevninu. Tehdy jakoby cítil alespoň trochu svobody, jakoby mohl po tom stínu jako po mostě přejít ty šedivé vodní dálavy a opět stanout na pevnině. Ale co by jej tam čekalo? Pohlédl ještě jednou z okna a nechal záclonu klesnout na své místo. Teď na začátku prosince slunce zapadalo už o půl čvrté odpoledne na jihozápadě, prodlužující se stín majáku končil na severu, daleko od pobřeží, utápěje se v temných vodách Skagerraku.
Bylo opět desátého. Den Bílé Lodi. Tak jí říkal. Připlula a odeplula už dvanáctkrát, poprvé připlula s ním. Dnes to byl rok. Dnes bílá loď připluje potřinácté. Rok! Jakoby to bylo století. Otočil se ke stolu a pohlédl na deník. Popsal celou první stránku. Pro koho vlastně? Kdo jej kdy bude číst? Napsal jen pár odstavců, a teď stál nad bílými stránkami a nevěděl, jak pokračovat. Písmena slov jeho zpovědi běžela po stránce a náhle končila. Dál už nebylo nic, jen nekonečná běloba prázdných stránek. Hleděl na tu prázdnotu před sebou a jakoby se díval do své vlastní budoucnosti. A náhle mu stránky počaly před očima černat, proměňovaly se reverzně, takže text na předchozí straně teď planul bílým světlem. Jako světlo majáku. A potom už najednou nic. Temnota. Žádný příběh, jen nekonečná prázdná temnota. Přiskočil ke stolu a zaklapl deník. Jakoby se celý svět kolem roztočil. Zavřel oči a musel se rukou chytit stolu před sebou, měl pocit, že když to neudělá, spadne někam vysoko nad sebe a zmizí v jasné temnotě, propalující se ze stránek deníku.
* * *
Stál na útesu a hleděl směrem k pobřeží. Nízké slunce se mu opíralo do zad. Byly to bizarní kulisy, jak tu tak oba stáli vedle sebe, jeho stín a stín majáku. Jakoby odjakživa patřili k sobě. Maják, vrostlý do skály, stejně jako on. Stáli tu vedle sebe a oba mlčeli. Mlčení. To uměli oba nejlépe. Když mlčeli, rozuměli si. Pohlédl na mohutný stín vedle svého a potom zvedl oči k temné stavbě po svém boku. Bratři.
Zase spolu rozmlouvali. Mlčenlivě. To uměli nejlépe. Seděl na svém místě. Tak mu říkal. Byl to celý jeho svět. Měl tu mapy, takže odtud mohl cestovat do celého světa. Kamkoli chtěl, z tohoto zapomenutého místa, stačilo jen rozložit na stole mapu, a vydat se - kamkoli. Ale dnes nikam necestoval. Seděl v šeru místnosti a rozmlouval se svým společníkem. Jakoby měl duši. A on mu odpovídal. Jakoby ji měl. Byl to rozhovor ticha, ale kolikrát to bylo to nejhlasitější ticho, jaké kdy zažil. Ne vždy se shodli, kolikrát už se spolu pohádali. Ale nakonec se pokaždé udobřili. Museli. Byli tu jen oni dva. Muž a maják. Opuštěný člověk a chladná stavba. Tady na konci světa. Sami dva.
Cítil, že mu to vyčítá. 'No tak co, tak jsem napsal pár řádek. Stejně víš, co tam píšu. Jak to myslíš? Vůbec tě neignoruju. Přece se s tebou bavím, tak o co ti jde? Dej s tím pokoj.' Tohle je absurdní, kamenná stavba přece nemůže žárlit na to, že si začal psát deník. Hlouposti. Zvedl se a začal chodit po místnosti. 'Kašlu na tebe. Dělej si co chceš.' Vyšel ven. V dálce nad mořem se s pozdním odpolednem začínala kupit pěna příboje a zvedat mlha. Bělavý opar skryl pobřeží. Země zase jakoby přestala existovat. Už jen několik hodin a zase ji uvidí. Svou Bílou Loď. Byla to jeho loď, jeho Bílá Loď. Kdykoli o ní přemýšlel, kdykoli na ni vzpomínal, neslo její jméno na začátku velká písmena. Jako živá bytost, jako člověk. Stál tu a hleděl na tmavnoucí obzor, jakoby chtěl dohlédnout kamsi dál, spatřit cosi víc. Ale to něco se skrývalo v mlze, nechtěno se nachat spatřit. Nespatřeno. Hořce polkl. Co si to nalhává? Ta loď je živější než on. Ta loď je převozník ze říše živých, sem, do říse mrtvých. Je mrtvý. Stejně mrtvý jako ten chladný kus kamene za jeho zády. A co by se vlastně stalo, kdyby dnes nepřijela? Co kdyby nepřivezla jeho proviant? Mohl snad být ještě více mrtvý. Co mohla jeho smrt ještě změnit? A kdyby ano, co by se stalo? Stojí tohle přežívání na hraně temnoty vůbec za to dýchat, krmit se, vstát ráno z postele, žít? Lpět na životu. A je to vůbec ještě život? Tohle pomezí světla a stínu. Světla, jež už nikdy nepocítí, a temnoty, které již nikdy neunikne.
Jako film, celý život se mu odvíjel před očima. Hrůzné, tak děsivě hrůzné, jak dávno se to zdá? Jakoby to byl úplně jiný život, jakoby to byl život někoho úplně jiného. Sotva třicet, pětatřicet let, a přesto se to zdá jako příběh z úplně jiné knihy. Tak daleko, tak dávno - pryč. Co všechno se změnilo. Co všechno zmizelo. Co se rozplynulo v mlhách. Tolik nekonečných věků. Cítil, jaká propast leží mezi ním coby chlapcem a tím, v co se proměnil. Byl vůbec ještě tím chlapcem? Hleděl na něj zpět, hleděli na sebe oba, a jeden druhého nepoznával. Hleděl zpět a nechápal, jak se mohlo tolik změnit. Jak mohlo tolik pominout. A potom viděl, jak se ten chlapec odvrací a odchází. Chtěl křičet, chtěl se za ním rozběhnout, ale nemohl se hnout, nemohl udělat byť jen jediný krok. A potom ke své hrůze spatřil, jak se otáčí také, a také odchází. A mlha nad útesy se plíží a houstne. Už se nikdy nenajdou.
Seděl na svém místě a hleděl na poslední řádek deníku před sebou. Konečně pochopil, co tam napsal. Dnes maják nerozsvítí.
18. prosince 2020 / +++