Naříkající vítr
ejprve víno. Spousta vína. Potom opium. A potom pád do modravých hlubin, z nichž není návratu. Už nikdy nebudete stejní. A chybí jen jeden krok, a nebudete vůbec. Ale proč to všechno?
Stál jsem pod tmavnoucím nebem a hleděl na obzor, jak se z něj pomalu rodí noc. A potom, stejně jako už tolikrát předtím, jsem otočil hlavu k severu. Byl to on, zničeho nic se zvedl a počal vát z těch setmnělých končin. Severní vítr. Nepamatuji se již, kdy jsem ho na tváři ucítil poprvé, ale do nejdelší smrti mi v paměti zůstanou vryty pocity, které jsem tehdy zažíval. Tady přeskočím, nemělo by smysl pokoušet se sdělit...
Stejně jako dnes a stejně jako kdykoli potom, objevil se zničeho nic. Jen v dálce pokaždé tmavnul obzor přicházející nocí a všude kolem panovalo téměř posvátné ticho. A náhle tu byl. Nejprve jsem netušil, co to přesně je, ale to zmatení trvalo jen několik pomíjivých okamžiků, v příští vteřině jsem si uvědomil jeho podstatu a přítomnost. Vál z dálek kdesi na severu a přinášel s sebou cosi, co pálilo jako mráz, ale ne na kůži, nýbrž na duši. Jakoby se člověku vlila do žil ebenová čerň, a srdce ji pumpovalo do celého těla. Bylo v něm cosi cizího, přicházelo to zdaleka, ukryto v jeho poryvech, cosi zlověsného, fatálního. A potom jsem to uslyšel. Tisíce žalostných stenů přinášel ten vítr z míst, jež jsem si ani neodvažoval představovat. Náhle jsem slyšel ty vzlyky a štkaní, tisíce neklidných, trpících ozvěn hlasů bytostí bloudících v temnotách kdesi daleko na severu. Přilétaly společně s tím větrem na jeho perutích, a mě polil mráz nad jejich žalozpěvy, kterými zvěstovaly příchod čehosi, čehož hrůzu jsem tehdy ještě nebyl schopen obsáhnout. Obzor se leskl posledními paprsky zapadajícího slunce, a já opět cítil tu záplavu smutku, jakoby se mi do žil vlévalo moře slz, jakoby temný stín prostoupil každý odstín všech věcí kolem, jakoby již nikdy neměl nastat nový den. Chtěl jsem odvrátit tvář, zavřít oči a neposluchat to bědování, ale cosi v tom větru mi nedovolilo tak učinit, a tak jsem stál, bez hnutí a zcela sám pod tím tmavnoucím nebem a naslouchal tomu naříkajícímu větru.
Byly to truchlivé týdny. Ta zima neměla konce. Nekonečné záplavy sněhu sypající se z kovově šedého nebe. Skučící vítr z nich stavěl fantasmagorické závěje, vířil je, roznášel po krajině. Jakoby vše utichlo, kraj pohřbený pod sněhem se vylidnil. Každý se uzavřel do čtverce stěn svého příbytku a všichni a všechno se propadli do samoty. Tolik lidí, a přece každý z nich byl nyní sám. Stejně jako za velké pandemie před roky. Každý jakoby se stal poustevníkem, opuštěným a zapomenutým vězněm ve svém vlastním osobním vězení. Trvalo to nekonečně dlouho, ale pak konečně přišlo jaro. A stejně tak, jak nekonečná byla zima, tak náhlá byla změna v níž se příroda vyrvala z okovů mrazu a tmy. Jaro bez ohlášení přišlo, propuklo, a prakticky okamžitě přešlo přímo v léto. A to stejně jako zima bylo dlouhé a horké, jakoby si příroda chtěla vynahradit požitky za ono strádání v zimě. Léto se konečně chýlilo ke konci, když jsem odjel na venkov. Na naříkající vítr jsem už zapomněl. Už dobrých pět měsíců se neukázal, nedal o sobě vědět. Moje vzpomínky na něj vybledly, stejně jako se zahojily omrzliny na mých rukou po předešlé zimě. Zdálo se, že život pokračuje dál a nenechá se spoutat včerejšími stíny.
Byl počátek října. Můj venkovský azyl se nachýlil ke konci, příštího rána jsem se měl vracet domů. A toho večera, zcela neočekáván, zašelestil ve větvích starého dubu za domem naříkající vítr. Vrátil se, byl tu, a jeho příchod, snad že byl tak neočekávaný, jak jsem okamžitě pocítil, zvěstovával cosi hrozného, cosi, co jsem nyní vnímal jako konečný zlom v mém životě, seknutí srpem té staré mrchy s kosou. Stál jsem přimražen k zemi, neschopen pohybu. Bodlo mě na hrudi - to jsem se nadechl - jakobych vdechl ledový vzduch blížícího se zatracení. Do zad se mi opíralo oranžovým jasem planoucí zapadající slunce, vzduch byl teplý a vznášely se v něm všechny vůně přicházejícího podzimu, a odkudsi zpoza oblého obzoru se nesl veselý křik dětí, ale mě poléval mráz, vlasy i chlupy se mi ježily hrůzou, před očima se mi temnělo, a udělalo se mi tak nevolno, jakoby se sám můj žaludek chtěl podívat ven na tento truchlivý svět.
Vždy jsem rád cestoval vlakem. Dává mi pocit svobody, volnosti, a zároveň nabízí určité dobrodružství. Svobodu, protože si mohu dát pivo nebo víno, takže dovolená začíná vlastně už nástupem do vagonu. V autě jste na dovolené až v cíli, do té doby musíte řídit, sledovat cestu, hlídat mapu. Ve vlaku je onou dovolenou už samotná cesta. Zároveň máte volnost, volnost vstát a projít se, protáhnout údy, poznat nové lidi. Každý další vagon je úplně nový svět, do nehož můžete vstoupit a nechat se překvapovat. A veze vás do neznáma. Trať se klikatí lesy, stoupá a klesá, následuje nebo překračuje řeky a býstřiny, každým tunelem uzavírá scenérie staré a otevírá ty nové. A samozřejmě, všechno tohle vzrušení najdete daleko jistěji na vedlejších tratích, klikatících se a kopírujících reliéf krajiny, než na těch přímých, dálkových, na nichž vlak sviští plochou a fádní krajinou, uměle vytvořenými koridory, kde okolní svět je skryt za protihlukovými stěnami. Cestování dálkovými spoji je odosobněné, cizí, odtržené od skutečného světa. Není to cestování, je to přesun.
Právě proto jsem se na venkov vydal takto zdlouhavou cestou, s několika přesupy, místo abych nasedl na přímý spoj, a za hodinu byl na místě. Ale teď, na zpáteční cestě, když jsem seděl v kupé a na zádech cítil ten hrůzný chlad - přetrvávající, přisátý jako zlý přízrak, neztřepatelný, nezničitelný, démon, před nímž není úniku - přál jsem si přímo zoufale být už doma v krabici čtyř stěn svého bytu. Jakoby cosi zlověstného kolem mě spřádalo smyčku, a čím déle jsem byl v otevřené, cizí krajině, tím nezvratněji se to blížilo. Jakoby mě sledovalo tisíc očí, nepřátelských očí. A pak - ten pocit - čím víc jem se blížil domů, jakobych se blížil té zkáze. Uniknout, otočit ten prokletý vlak. Ale pak, čím blíže jsem byl...
Byl jsem opět doma. Doma? Jakoby vše, co dříve tvořilo můj svět, propadlo to temnoty, jakoby něco vstoupilo do bílých zdí chrámu mého rozumu, a temnotou šílenství nahlodávalo to, čím jsem býval, to, jak jsem vnímal, to, jak jsem konal. Můj svět jakoby se byl otočil vzhůru nohama, rub na líc, líc na rub. Pestal jsem být sebou, východ už nebyl východem, budova přede mnou pevnou stavbou. Snový, převrácený svět ruin mého bývalého světa propadlého skrze šílenství kamsi do jiného jsoucna se nyní rozléval jako ebenové jezero zmaru v místech, kde ještě nedávno hrdě čněl majestátní horský hřeben. Býval jsem noční ptáče, sova. Pokud to okolnosti dovolovaly, chodil jsem spát až těsně před úsvitem a vstával pozdě odpoledne, kdy už slunce zase pomalu klesalo k horizontu na západě. Teprve s prvními večerními stíny jsem ožíval a teprve s půlnocí jsem byl nejaktivnější. Ta náhlá, nezbadatelná nemoc vše změnila. Po ní jsem zůstal změněný, spánek mě zdolal krátce po západu slunce a já se probouzel sotva hodinu po půlnoci. V podstatě jsem byl stále noční pták, jen nyní jsem místo v první půli noci žil v té druhé. Nyní již mým společníkem nebyl soumrak, nýbrž úsvit.
Vnímám děsivý zlom, ale nevnímám ho v čase ani prostoru. Snad jej vnímám v duši, v myšlenkách, v ozvěnách vzpomínek. Šílenství. Ostrý jako břitva, a přece jakoby v mlhách. Neproniknutelných. Ve tvarech, plujících prostorem, vznášejích se kdesi. Neostrých, rozpitých, zbavených kontur, zbavených obsahu. Bože, jsi to ty?! Jsoucno nicoty, ozvěny prázdnoty, oslňující jas temnoty a stíny bezsvětelných prázdných prostor. Čas bez času, prostor bez prostoru, ozvěny v nekonečnu a smrt v neživoucnu. Vše a nic a nic a vše. Jakoby někdo převrátil celý svět vzhůru nohama a zároveň naruby. Šílenství si sedlá hvězdný prach. Tak skutečné, tak náhle skutečné. Tak děsivé v té skutečnosti. Tak děsivé, pro to náhlé poznání, jak děsivé to skutečně je, skutečně!
Tušil jsem to. Ne, nebudu si nic nalhávat. Věděl jsem to. Věděl jsem i to, kam jsem ho ukryl. Bylo to jako mlhavý sen, jako nějaký hrůzný zážitek mého souběžného paralelního já. Nebyl jsem to já. Byl to ten druhý, ten který přicházel, když jsem potřeboval uniknout tomu prvnímu já, tomu já, které nemohlo zůstat sebou. Tehdy jsem se stával jím. Ale možná jsem jím byl už od začátku, skutečným já, a mé první já bylo jen zábleskem rozumu a svobody v tom plíživém šílenství hrůz. Spoustakrát se mi zdálo, jak v oknech mého bytu blikají policejní majáky. Zvláštní, pokaždé bez onoho známého zvukového doprovodu. Mlčenlivě. Ale ve všech nebo alespoň ve většině snů se mi podařilo zkáze nějak uprchnout. Pokaždé to bylo přes sklepní prostory, které mě svými spletitými, záhadnými útrobami vyvedly někam daleko, odkud jsem mohl vylézt a sledovat mumraj policistů, pátrajících po tom nebožákovi, jímž jsem byl. Ta sklepení byla hrůzná, rozsáhlá a děsila mě, jakoby v nich bylo ukryto nekonečně zla, nekonečně hrůzy, nekonečně zločinu. Mého zločinu. Teprve později jsem pochopil, že byla odrazem mého vlastního podvědomí. Pochopil jsem, že tam jsem spáchal svůj zločil. A skrze to podvědomí jsem svým pronásledovatelům pokaždé unikl. Nepozorovaně, na poslední chvíli. Vymotal jsem se z podzemního bludiště a prchal jsem dál, skryt za stromy a keři v okolí mého domu. Stále dál a dál, z dosahu těch zlověstných postav. Unikal jsem před hrozivým osudem odsouzencovým. A pak jsem byl volný. Už ne svobodný, protože o mě věděli, ale volný, protože mě neměli. Ten sen se opakoval stále častěji, ale na jeho konci jsem jim pokaždé unikl. Vlastně téměř pokaždé. Dost! Už zase si něco nalhávám. Ten poslední sen už nebyl sen. Zase jsem v okně spatřil odlesky policejních majáků. Potom se ozvalo zběsilé zvonění u dveří. Ale tenokrát nebylo kam utéct. Z bytu přece žádná chodba do sklepa nevedla. Musel bych projít vstupními dveřmi, a za nimi stáli - oni.
Nevím už, jak douho trval výslech. Odvedli mě kamsi, ale já nebyl schopen vnímat ani směr ani čas, dokonce i tvary se mi slily do podivných krychlí, téměř šerých, kterými jsem jen procházel z jedné do druhé a tak pořád dál, jakobych se propadal kamsi do záhuby. Byli odměření, tvrdí, čišelo z nich neskrývané nepřátelství, zloba, zášť a pohrdání. Bože, tolik nenávisti. Nechápal jsem, kde se v nich tolik emocí může brát. A proč zrovna vůči mě? Snažil jsem se neprozradit se, ale mé chování je jen utvrzovalo v tom, že něco vím, že cílí správně, ačkoli ani já jsem vlastně nevěděl, jen tušil. Bylo to jako nejhorší noční můra, ale dnes vím, že mohou být ještě děsivější můry. Zprvu jsem se děsil té nejistoty, hlodala ve mě jako červ a pojídala mě zaživa. Ale i v tom děsu a hrůze tam někde hluboko přeci jen planulo světlo, malá jiskřička naděje, že to vše je jen halucinace, smyšlenka, hrůzný sen. Dnes vím, a ta jistota je tisicinásobně zdrcující.
Zavedli mě do toho parku. Ani nevím, jak jsme se tam ocitli, asi jsem se o něm zmínil sám, protože pokud se pamatuji, oni tělo ani místo neměli, jen pohřešování a podezření. Najednou jsem stál v tom zarostlém parku, v tom starém, polorozpadlém pavilonu u okraje toho děsivého, hrůzného jezírka, zpola zarostlého, zpola zasypaného propadlou střechou. Mělo kruhový tvar, z jedné strany na druhou mohlo mít něco kolem dvaceti metrů, a hluboké bylo určitě více než půl, ale místy až k jednomu metru. Jeho voda byla temná jako noc, a při pohledu na jeho ebenovou hladinu jsem hrůzou téměř zemřel. A pak už to tvalo je několik okamžiků. Teď, když jsem tu stál, okamžitě jsem věděl, že jsem ho ukryl zde. A věděl jsem, že je jen otázkou několika minut, než ho objeví. Ale ta hrůza, to vesmírné šílenství, když po dvou hodinách vytáhli všech šest těl.
Zase ho slyším. Už zase vane. A odkudsi zdaleka přináší ozvěnu umíráčku. Zvěstuje mi konec, který se blíží. Ano, slyším ho. To se na perutích smrti blíží můj osud. Už velice brzy se setkám s těmi hlasy ukrytými v naříkajícím větru tam na druhé straně. Poznávám je po hlase. Snad ke mě budou milosrdní. Budou? Už zase si něco nalhávám. Vždyť kořeny mého rodu se vyznačují dlouhověkostí. Kde mám do třicítky? Ještě více než čtyři roky. Čeká mě nejméně půlstoletí, spíše třičtvrtě století večerů. Nekonečných večerů, večerů s naříkajícím větrem.
3. února 2021 / ++