Zvedá se vítr
rtvé hory, hory smrti. Němě se tyčící na obzoru, tmavě modravé za slunečného počasí, kovově šedé za dnů utopených v oparech a mlhách. Ale kdykoli zavanul vítr z jejich roklí, lidé umírali.
Vydal se do těch hor. A pak konečně stanul na úpatí potemnělých, ztichlých kopců, stoupajících v první vlně nad okolní planiny. Vzadu za nimi je přerůstaly vyšší a vzdálenější modravé štíty, které s nadcházejícím večerem ještě zčernaly. Došel až k ústí ztemnělých údolí, ponořených do věčného stínu, které se jako rány zařezávaly do té tmavomodré hradby před ním. Daleko na pláních za jeho zády ještě panoval jasný den, slunce teprve pozvolna klesalo k zubatému horizontu vzdálených hor, tady pod jejich štíty však již vládl šerosvit, a společně s ním leželo na krajině podivné, mrtvolné ticho. Jakoby veškerý život umlkl v okamžiku, kdy překročil linku stínu. Poslední sluneční paprsky se odrazily od nejvyšších vrcholků hor před ním a svět kolem se ponořil do jednolitého stínu. Společně s posledním paprskem dopadnuvším na zemi jakoby umlkl, ustal a zkameněl veškerý zvuk, život a pohyb.
Na okamžik pocítil nepochopitelný a neuchopitelný strach, jakýsi pradávný, zvířecí záchvat paniky, varující ty, jež se vydávají na moře temnot, co by v něm vyzkoumali. Trvalo to jen okamžik, prchavý, ostudný; v příští vteřině se již pohnul kupředu vstříc hrozícímu neznámu. Stačilo několik desítek metrů, a ony pocity přízračné hrůzy zmizely stejně rychle, jako se objevily. Zůstal stát - a ocitl se nyní v naprostém tichu. Uvědomil si, že teď se již nacházím v království moci hor. Rozhlédl se. Nebe nad jeho hlavou planulo blankytnou modří, tu a tam rámovanou snově bílými obláčky, ale kamenná cesta u jeho nohou tanula v hlubokém stínu. Štíty hor, jež jej nyní obklopovaly, nebyly již modravé pahorky a kopce zvedající se na obzoru nebo téměř na dosah, tak, jak se mu zdály, když se k nim ještě ráno blížil, a když poprvé vystoupily z oparu mlh. Nyní již stál mezi jejich svahy, chycen v jejich moci, v moci ozvěn naříkajících z ústí jeskyní roztroušených po jejich svazích, mlh stoupajících z jejich roklin a propastí, chycen a očarován tajemstvími ukrývajícími se v jejich stínech, pod kletbou lesů šeptajících jména příchozích, šeptajících nyní i jeho jméno.
Večerní stín jakoby krajině kolem odňal barvy, procházel nyní tmavomodrým světem, z jehož snových kulis vanula bezbřehá melancholie a podivný, tísnivý chlad, chlad věčné noci. Vstupoval do míst, kam přímé sluneční světlo nezasvítí, do míst ležících ve věčném stínu, do světa ticha a šerosvitu. Ochladilo se, vzduch nyní voněl chladem zimy, ale společně s ní se v něm skrývalo ještě něco jiného, něco, co tehdy a vlastně ani dnes nedokáže dost dobře popsat, protože takové slovo nezná, neb doposud nezažil nic podobného. Bylo v něm cosi těžkého, jakási tíže světa, všech jeho hříchů a strachů. Cosi naléhavého a zlověstného. Nepopsatelného. Procházel mezi skalami, temná stezka se kroutila před ním a ztrácela se za ohybem rokle, stejně tak jako její druhý konec mizel kdesi za jeho zády. Zastavil se. O dobrý Bože, proč jen to učinil? Dolehla na něj nepřekonatelná tíže, tíže nepochopitelná, tíže, která dosedla na jeho duši a zaplavila ji ebenovou černí. Stál v té skalisté krajině úplně sám, tak sám, jakobych v celém vesmíru zůstal jen on. Jakoby se pusté a prázdné dálavy nekonečna propadly na dno této rokle a zaplnily jeho nitro - nicotou. Prázdný, tak prázdný, jakoby zemřel, jakoby se jeho tělo proměnilo v chladný kus kamene. Stál v těch temnotách, neschopen pohybu, jediného kroku. A potom pocítil nutkání vykřiknout, uniknout z těch prokletých truchlivých míst skrze jeden ohlušující výkřik. Ale ať se snažil sebevíc, nevydalo jeho hrdlo ani hlásku. I kdyby na tom závisel osud vesmíru, nemohl. Bylo to jako padat a padat do temnot, bezedných, truchlivých. Jakoby svět oněměl a ohluchl. A potom náhle jakoby dopadl, vyšel z jeho úst výkřik tak cizí, až ho zamrazilo; nesl se roklí, stoupal ke štítům hor a zase se vracel v ozvěnách - jaká hrůza - ještě cizejší a vzdálenější. A poté jako šepot křídel odlétajících ptáků zmizel a všude kolem opět zavládlo bezmocné ticho.
Další hodiny mlčenlivě procházel tím skalním bludištěm plným zbloudilých stínu a ztrápených vzdechů. Jako přízrak, jako jeden z nich, bloudil tím setmnělým labyrintem mrtvých hor. Musel se dostat hluboko do jejich středu, ocitl se v místech, kam se před ním ještě nikdo živý nedostal. Alespoň mu to tak připadalo. A pak před sebou spatřil kolmou stěnu. Vystoupal až na konec rokle, která zde končila, přede ním se černala skála, rovná jako hradba, a její vršek se ztrácel kdesi v mracích, těžce visících pod vrcholky hor. Začal se škrábat nahoru, metr za metrem, až se pod ním otevřela bezedná propast temně zející jako brána do pekel. A potom, jen několik metrů pod hradbou mračen, otevřela se ve skále černá díra jeskyně. Nechal venkovní svět za sebou, vsoukal se do ní, a pomalu postupoval naprostou temnotou kupředu. Dodnes netuší, co vlastně hledal ve středu těch hor, co doufal, že tam najde, ale dnes již ví, že na konci té slůje pekel to našel. Netvalo dlouho a před ním se ve tmě objevil světlý bod, který postupně rostl a přibližoval se. Konečně stál na druhé straně jeskyně. Tvořila jakýsi průchod - na jeho konci se otevírala krajina ponořená do mlhy. Vystoupil ze stínu jeskyně a udělal krok do neznáma, potom druhý a za ním další. Ocitl se v šedivém oparu, protknutém naprostou nehybností a tichem. A pak počala mlha řídnout, a před ním se pomalu počal zjevovat svět skrytý za tím mlhavým oparem.
Spatřil krajinu stínů, krajinu ležící na samém konci světa. Hleděl před sebe na šedivou planinu, na níž podivně rozesety ležely kusy skal a kamení, v jejichž stínu se choulily bizarní, primitivní příbytky, jež nemohl obývat nikdo než démoni z hlubin země. A tu konečně si uvědomil, kde stojí, a hrůza jej ochromila, takže nevykřikl, ale ta ozvěna hrůzy vyšla ven jeho ve škleb znetvořeným obličejem a očima vypoulenými hrůzou. Pak je spatřil. Plíživé stíny, vynořující se z a opět vplouvající do mlhy, neživě se ploužící, v až na zem dlouhých, staletími prachu zešedlých rouších, hrůzné pohřební procesí položivých stínů, dlících na pomezí života a smrti, věčnosti a nicoty. Bezútěšná krajina malomocných, skrývajících se ve skalách a roklích rozesetých v rozeklané krajině zapomenuté části hor, kam byli kdysi odklizeni svými zdravými bližními, odsouzeni k životu v temnotách, odsouzeni k životu ve stínu sloupoví chrámu smrti na samém konci skalního labyrintu. Hrůzná vesnice v klatbě, místo šílenství a zmaru. Hleděl na ty plíživé přízraky, dnes již jen stíny bývalých živých bytostí, ozvěny jejich duší, nehmotné entity, zachycené zde v prostoru a čase, zakleté, zachycené v mlze jako odraz bytostí dávno zaniklých. Hleděl na záznam dávné minulosti, který se zachoval, propálil do zdejšího ovzduší promořeného chorobami, bezútěšností, zmarem a výčitkami. Po dlouhou dobu zde bylo bývalo koncentrováno tolik děsivých emocí, že jejich stíny, jejich ozvěny zůstaly v těchto zdech, odsouzeny k věčnosti. Nyní již chápal, proč kdykoli zavanul vítr z roklí těch hor, lidé umírali. Byl to trest, odplata. Byly to ozvěny všech hříchů, jež byly odklizeny na to prokleté místo. Byly to hlasy mrtvých, jejích mrtvolný dech, přinášený s větrem na perutích smrti. Všechny nemoci světa - lepra, mor, cholera, tyfus, černý kašel, spalničky, neštovice.
Prchal z těch prokletých míst. Nechal je za sebou, daleko v těch stínech, na konci roklí, zařezávajících se do hor jako rány. Prchal zpět do světa živých, ale nepostřehl, že cosi z těch míst se plíží za ním, kráčí v jeho stopách jako stín, že si cosi temného odnáší s sebou. A nepostřehl ani, že cosi z něj naopak zůstalo tam mezi těmi skalami.
Temné hory, hory stínů. Němě se tyčící na obzoru, tmavě modravé za slunečného počasí, kovově šedé za dnů utopených v oparech a mlhách. Končí další den. Nebe plane rudou, ve vzduchu je cítit podivné napětí. A kdesi v těch setmělých roklích se pomalu zvedá vítr.
9. února 2021 / ++