Konec
ěsto zůstalo daleko a hluboko za ním v kotlině mezi dvěmi řekami. Doběhl až na samý okraj města, asi kilometr za hranicí předměstí. Zde se již krajina zvedala směrem do kopců, jejichž oblé vrcholky se táhly až k obzoru, a stále pozvolna rostly. Daleko za nimi až v oparu na západě v posledních paprscích zapadajícího slunce temněla linka hor na oranžovém pozadí nebe, jež jakoby planulo atomovým výbuchem. Dole ve městě už vládl šedivý březen, ale tady ještě ve stínu pahorků a příkopů podél cest zůstávaly špinavé zbytky sněhu po zavějích, navátých sem větrem, vanoucím od chladných hor.
Minul mohutné budovy studentských kolejí, stojících v řadě za sebou jako přízraky, a nyní se konečně ocitl za městem. Ohlédl se. Za ním a pod ním nyní již zářila světla města. Zdálo se tak blízké a přece tak vzdálené. Uvědomoval si onu blízkost moc dobře, a děsila jej s každou ubíhající vteřinou víc a víc. Rychle se otočil a rozeběhl se dál, dál k vrcholku nejbližšího kopce. Stanul na jeho vršku - téměř plochém - ale okamžitě počal sestupovat po jeho druhé straně do údolí utápějícho se ve večerním stínu. Když stanul na jeho dně, otočil se. Dvě temné hradby se tyčily před ním i za ním. Téměř cítil, jak jej drtí svou váhou. Pokračoval dál, na další pahorek. Jen dál, co nejdál od města.
* * *
Obzor na východě již zcela potemněl. Temná linka dálnice se klikatila zvlněnou krajinou, planoucí podivnou září odrážející se od večerního nebe. Jen ještě naposledy a kulisy kolem se ponořily do stínu - cesta počala klesat a otočená k východu propadla se nyní do temnoty. Kdesi v dálce zablikala světla města. Byl již téměř u cíle. Zde se ztratí v anonymní lidské mase.
V dálce na obzoru konečně spatřil světla města. Odkrylo se mu za oblým pahorkem, který dálnice obtáčela a zároveň sestupovala po jeho svahu. O kus blíž, téměř na dosah, spatřil na horizontu stát v řadě pět temných kostek - budovy studentských kolejí. Od nich to bylo k prvním bytovým jednotkám sotva kilometr. Sjel do údolí mezi dvěmi oblými kopci, a město mu opět zmizelo z dohledu. Ale trvalo sotva minutu, opět se před ním vynořilo, a nyní již viděl, jak jej vítá svítícím hadem pouličního osvětlení. Podél dálnice se rýsovaly dvě světelné řady, klikatící se a vábící jej do útrob města, té ohavné napůl živé, napůl chladné entity, bez níž ale právě teď nemohl být. Vjížděl do té zářící slavobrány a nechal se vést jejím světlem jako můra. Štíhlé sloupy lamp se míhaly jako uvítací průvod, nekonečný klikatící se průvod.
* * *
Říkali mu, aby tam nechodil. Nechápal proč, a jejich umanutost ho popouzela a bavila zároveň. Pro člověka z města to bylo něco zcela cizího, tohle vesnické chování. V tu chvíli se pro něj stali těmi klasickými vesnickými burany, žijícími ve světě pověr a tradic, absurdních, zastaralých, směšných. Ve své malosti, opožděnosti, umanutosti. Připadali mu hloupí, hodní politování, ano, musel přiznat, tehdy jimi pohrdal. Když vešel do těch zlatých lánů vlnících se v srpnovém vánku, ještě naposledy se ohlédl. Nikdo tam nebyl. Nikdo z nich tam nebyl. Stála tam jen pustá vesnice, dveře i okna zavřené, zcela vylidněno. Všichni zmizeli, jakoby se nechtěli dívat, jakoby se chtěli schovat, aby na ně nepadlo ani zrnko viny, nebo aby snad to zlo nepřeskočilo na ně. Nechtěli být svědky, když to začínalo. Nebo když se to blížilo. Když bylo jasné, že je to neodvratné.
Kráčel žlutým vlnícím se oceánem, a před ním se rýsovala uklidnující hradba zeleného lesa. Musel ale vystoupat přes oblý pahorek pole, teprve až stanul na jeho vrcholku, otevřel se před ním pohled na les. Ležel dole v údolí, ze všech stran obestoupen mírnými vršky zlatícími se dozrávajícím obilím. Byl v nich zcela utopen a před zraky kolemjdoucích skryt právě za těmi oblými vršky. Všechny cesty do vesnice vedly po druhé straně pahorku, nikdo, kdo by se nevydal z vesnice mimo všechny cesty přímo do polí, by na ten les nikdy nenarazil, nikdo, kdo by se z vesnice nevydal přesně jedním směrem, by ten les nenašel. Ale on o něm věděl, protože mu o něm řekl Petr, jeho dávný spolužák.
Stanul u hranice lesa. Ohlédl se. Za jeho zády se vlnil zlatavý oceán obilí. Tam někde za oblým pahorkem na horizontu ležela vesnice. Hleděl na zlatou linku na obzoru. Opravdu tam ležela? A co když ne. Jakoby celý svět, ukrytý hranicí pahorku, mohl být jen smyšlenkou. Existuje ten svět vůbec? Hleděl zpět a nepoznával svět, ze kterého přicházel. Jak podivné jsou pocity někoho, kdo se v pravý čas ohlédne.
Vstoupil do stínu lesa. Okamžitě jakoby se ocitl v jiném světě. Všechny barvy, zdálo se, se slily do temných odstínů, citelně se ochladilo. Všude kolem panovalo ticho, téměř až posvátné. Šepot klasů obilí ustal. Koruny stromů vytvářely nad jeho hlavou neprodyšný baldachýn. Pohlédl před sebe do hloubi lesa, moře kmenů stromů jakoby se rozestupovalo a právě v těchto místech umožňovalo vstoupit do lesa, který se zvenku zdál jako jednolitá, neproniknutelná masa. Byl to cizí svět, dokonce se mu zazdálo, že vězí ponořen ve své vlastní atmosféře, zcela odlišné od té okolní. Udělal pár kroků do lesa. Noha se mu měkce nořila do vlhké hlíny, zbytky loňského listí pomalu mizely pod prvními listy letošními, překračoval klikatící se kořeny obrostlé mechem, kde nešlo jinak, prodíral se divoce rostoucími keři. Ústí lesa nechal za sebou, nyní již stál obklopen stromy, záplavou stromů. Jejich rozpraskané kmeny se rozprostíraly, kam až dohlédl, jejich koruny se k němu shýbaly a svými nejnižšími větvemi jako pahýly rukou se jej téměř dotýkaly. Ještě naposledy se ohlédl, uvědomil si, že kdyby něvěděl, odkud přišel, netušil by, kudy se z lesa dostat. Jen světlejší pozadí naznačovalo, kterým směrem leží obilné pole. Učinil jen pár dalších kroků a ocitl se na pěšině. Rozhlédl se, uvažuje, kde se tu vzala. Nezdálo se, že by byla lidským dílem, nebyla vyšlapána, spíše šlo o přírodní výtvor, les tu prostě vytvářel jakýsi průchod do svého středu. Snad ji zde vytvořila zvěř, snad tu prostě byla odjakživa. Vydal se tedy po ní a neustále se rozhlížel kolem sebe. Les působil zcela obyčejným dojmem, jediný rozdíl, který jej upoutal, bylo naprosté ticho, které zde panovalo. V těch šedivých kulisách se neozval jediný zvuk, jakoby les pohlcoval všechny zvuky. Na jednu stranu bylo příjemné a uklidňující ocitnout se v tak klidném prostředí, na druhou stranu ticho, které panovalo zde, působilo až strašidelně, narušoval je jen zvuk praskajících větviček pod jeho nohami.
Míjel stromy, jejich kmeny jakoby mlčenlivě sledovaly jeho kroky. Kdesi na obzoru mezi větvemi prosvítalo slunce, pozvolna klesající k zemi, v níž se za několik málo okamžiků utopí. Jeho paprsky se lámaly o větve a listy, a projektovaly na pěšinu podivné, proměňující se obrazce. Vzduch jakoby byl naplněn jakousi podivnou, posvátnou, truchlivou, či spíše žalostivou atmosférou. Téměř jakoby napůl ve snu proplouval tou ztracenou krajinou, uzavřenou samu do sebe, skrytou za hradbou prvních stromů. Jaký podivný kus světa, úplně cizího, zapomenutého jakoby z dávných dob, kdy ještě svět byl uplně jiný, ponechaného svému osudu tady na tomto bohem zapomenutém místě. Jen kousek od světa tam venku, normálního světa. Připadal si, jakoby překročil bludný kořen nebo balvan, jakoby prošel do země nezemě, jakoby se mezi stromy skrývalo nějaké kouzlo. Ne, nebyl to jen pocit. Skutečně se ocitl v podivném, zakletém lese. A stíny stromů jako duchové tu stáli s ním, jako duše bloudící na věčnosti. Cítil, že vnímá úplně jinak, jakoby novými, dosud nepoznanými schopnostmi. Barvy, zvuky i vůně ožívaly, proměňovaly se, vyměňovaly si místo. Viděl dotekem, slyšel pohledem, cítil, co by jiný člověk nebyl schopen cítit, vnímal vibrace, vlny, sálání obrazů, které se před ním proměňovaly. Snad takto vnímají svět kolem sebe básnici, pomyslel si. Jakoby plul na neviditelné vlně, jakoby se vznášel, dál a dál, hlouběji do toho moře stromů, skrz ten šepot, který neslyší, ale vnímá, kamsi do středu toho zeleného bludiště.
Lesní pěšina jej vedla dál a dál, koruny stromů teď prořídly, ale sluneční paprsky zdály se bledší, unavenější. Jakoby z léta přešel plynule do podzimu. Šumící les utichl, stromy mlčenlivě stály, nehybně, jakoby to byly jen mrtvé pahýly, spadané listy dostaly barvu rzi, jakoby nikdy nežily a nikdy nepoznaly jiné odstíny palety, vzduch ustrnul v naprostém bezvětří, kouzlo bylo to tam, a sluneční paprsky zapadajícího kotouče melancholicky nasvěcovaly přírodu těsně po smrti. Již jen zetlít a rozpadnout se na prach. Nechápal, jak se les mohl tak strašlivě proměnit. Procházel nyní krajinou ticha, naprostého ticha, les kolem něj jakoby opustilo vše, co jím ještě před chvílí dýchalo. Jak si tu s ním něco zahrávalo. Jakoby ty stromy něco obývalo, dokázalo vytvářet snové vidiny, kulisy, jakoby les byl jen iluzí něčeho skrytého za ním.
Zastavil se. Les vypadal opět jako dřív, jen se znatelně ochladilo. Slunce kleslo pod úroveň korun stromů a zmizelo na hradbou popínavých keřů, dlouhé stíny se slily do jednoho stínu šera. Mezi stromy zavládlo dokonalé ticho. Bylo to jako vstoupit do prázdné svatyně. To ticho jej uklidňovalo, uspávalo, i když něco hluboko uvnitř jej varovalo se tomu poddávat. Jeho mysl zaplavila téměř nábožná atmosféra. Jakoby se vzdaloval od svého já a vydával se do nepoznaných dálav, končin, v nichž nikdy nebyl a o jejichž existenci netušil. Ale potom, když byl téměř na dosah něčeho, co už cítil, počalo se to zase vzdalovat, a on si uvědomil, že stojí mezi stromy, sám uprostřed lesa.
Z temnot do světla. Svět se zhmotnil. Jako když se ze sna propadnete do plného vědomí. Uvědomil si, že si nevzpomíná na poslední události. Musel se nad něčím zamyslet, a během toho přestal vnímat svět kolem sebe. Bylo zváštní, že si nevybavoval, co to bylo. Jakoby to nebyl bdělý stav, jakoby za chůze usnul a bloudil lesem, zatímco prožíval zcela jiný příběh. To jej trochu vyděsilo, protože si uvědomil, že netuší, jak hluboko do lesa se dostal. Zůstal stát a začal se rozhlížet. Les vězel v šeru, bylo zřejmé, že se připozdívá, takže v tom zeleném labyrintu musel bloudit několik hodin. Nedokázal si vysvětlit, jak se to mohlo stát. Stromy a zase jen stromy, všude kolem něj jen stromy. Zarazil se. V šeru lesa jakoby se zhmotňovalo něco, co tu před tím nebylo, co tu nepatřilo. Mezi stromy asi třicet metrů od něj stála ve stínu lesa nehybná postava. Zprvu zapochyboval, že je již vzhůru, ale nedalo se pochybovat. Dělo se tu něco podivného, něco zneklidňujícího. Hleděl na postavu před sebou, a zdálo se, že stejně tak postava hledí na něj. "Petře? Jsi to ty?"
* * *
Les se ponořil do šera. Kráčel za svým průvodcem - oba mlčeli. Bylo to tak bizarní setkání. Nezmohl se na víc než na pár slov. Zdálo se, že jeho přítel je na tom stejně. To setkání na tomto místě právě v tuto dobu bylo tak nepravděpodobné, tak podivné, že cítil, jak mu po těle stojí všechny chlupy. Jakoby to ani nebyl jeho přítel, člověk z masa a kostí, ale nějaký přízrak. Mlčenlivý přízrak. V tu chvíli jej nenapadlo nic lepšího, než se zeptat, co tu dělá. "Čekám tu na tebe." Absurdní. Proč? "Tušil jsem, že tu budeš." To přece není možné. "Je to složité, těžko se to vysvětluje, ale prostě jsem se tu ocitl a věděl jsem, že tu budeš taky."
Usedli pod mohutný strom. Zdálo se, že mlčení na ně ze všech sil křičí. "Tome, netuším, jak jsem se sem dostal. Poslední věc, kterou si pamatuju je, že... Potřeboval jsem narychlo zmizet, poslední věc... Byl jsem na cestě z města. A potom jen mlha a jsem tady. Co tady děláš ty?"
"Náhodou jsem projížděl kolem a vzpomněl jsem si, cos mi říkal o těch vesničanech. Je to jen deset minut z hlavní cesty, stačí sjet z dálnice a u té staré pumpy odbočit k vesnici. Už tolikrát jsem kolem projížděl, ale nikdy nebyl čas zajet až tam. Ani důvod. Dneska mě něco... Jak to myslíš, že nevíš, jak ses sem dostal. Chlape, děsíš mě."
"Povídej mi o tom."
Oba na sebe pohlédli. Strach v jejich očích byl viditelný i přes šero, v němž se les utápěl.
"Musíme okamžitě pryč. Za chvíli bude tma."
"Dej mi chvilku, Petře. Potřebuju se sebrat."
Zavřel oči a tvář si zakryl dlaněmi. Co se to tu děje? Celý svět se s ním zatočil.
* * *
Byl ve svém starém bytě, něco vařil na starém oprýskaném sporáku a neustále si naléval vodu z kohoutku ve dřezu, protože měl neuhasitelnou žízeň. Proč byl na starém bytě, co tam zase dělal, to nevědel? Před léty odtamtud musel utéct, protože jeho dům obestoupilo ghetto, a ti lidé se nastěhovali i přímo do bytu nad ním. Pokaždé, když byl ve snu na starém bytě, bylo něco špatně. Byla to noční můra, která jej pronásledovala kdykoli se mu v životě něco nedařilo. Kdykoli se mu zdálo o jeho starém bytě, bylo to jako nějaký děsivý závan minulosti, na kterou už dávno zapomněl. Ale podvědomí mu to něco neustále připomínalo.
Vykročil přes obývací pokoj a stanul v ložnici. Ve staré dvojposteli jeho již zesnulých rodičů ležela jeho sotva pětiletá dcera. Hleděl na ni, pohybovala se nepřirozeně, trhavě, převalovala se tam a zase zpět, až se dostala na okraj postele a přepadla přes něj na zem. Ozvalo se tupé zadunění. Obešel postel a vzal ji do náruče, zdálo se, že dále neklidně spí. Zanesl spící dítě do kuchyně, ale v okamžiku, kdy ji pokládal na lavici, pokládal tam už kočku, která se mu vytrhla a utekla. Sny jsou podivné vize na hranici reálnosti a šílenství, můžete v nich prožívat věci tak podivné, tak bizarní a tak děsivé, a přesto vám v tu chvíli připadají zcela normální. Sny jsou děsivé stavy, kdy balancujete na pokraji propasti. Stačilo by se už neprobudit. S mírným údivem, v tom snovém šílentví, udělal pohyb směrem ke kočce, a tu viděl jak se zvíře otáčí, jeho oči planou černou jako tuha, a kočka na něj útočí. Chytl ji oběma rukama a začal škrtit. Bylo to děsivé vraždění živé bytosti, ze které ale sálalo tolik zloby a zlověstnosti, až se mu zježily všechny chlupy na těle. Cítil, jak se mu ostré zuby i drápy zatínají pod kůži až do masa, ale tiskl stále silněji, tak dlouho, dokud ji nezlomil vaz. Povolil sevření, ale to už mu zůstaly v rukou jen dvě kosti podobné dvěma břitům, připomínajícím kosti křídel nějakého mechanického ptáka.
A opět nastala změna děje. Jakýsi cizí malý kluk byl v jeho bytě a odmítal odejít, a tak se s ním začal prát. Nakonec se mu podařilo jej přemoci a odnesl jej do vedlejšího bytu, kde bydlela jeho bába, matka jeho matky, ale jakmile tam vešel, spatřil, že cosi, co bývalo dřezem, je nyní sporák a ten hoří, hoří doslova zevnitř, jakoby se propálil shora, protože byl zapnutý dlouhou dobu, nebo jakoby to někdo udělal záměrně. Jeho bába byla v obývacícm pokoji, ale jakmile se k němu otočila a přicházela, zhrozil se, protože viděl, že je šílená, a že kůže na její hlavě má nyní úplně černou barvu, jen kolem čela se táhl rudý pás, jakoby celou hlavu zasáhla nějaká infekce či přímo gangréna. Bylo to jako hledět na člověka, jehož vnější obal už je mrtvý, ale životní funkce uvnitř těla ještě zůstaly zachovány. Ustupoval před ní, protože mu podávala ruce a něco nesrozumitelně žvatlala. Nakonec vyběhl z jejího bytu zpět do svého, kde křikl na otce, aby volal hasiče, ale než se mohl vrátit, jeden hasič už vbíhal do vchodových dveří. V příštím okamžiku byl oheň uhašen, hasič odcházel, v tom samém okamžiku ten divný kluk mlčky přistoupil a s bizarním úsměvem na rtech ukazoval, že si hlavu ostříhal až na kůži, stejně jako ji měl ostříhanou on.
Vrátil se zpět do svého bytu a říkal otci, aby se šel podívat babičku, otcovu tchýni, ale otec odmítl. Přistoupil tedy k umyvadlu v koupelně a začal si mýt ruce, v příštím okamžiku ale pohlédl zpět do chodby směrem k otci, a tu si všiml, že barva otcovy kůže zešedivěla, pak se mihla podivnými barvami a v příštím okamžiku mu postava otce zmizela v chodbě, ale stačil ještě spatřit, jak se potácí. A potom už jen pouštěl vodu do umyvadla plného oblečení a dál už nic.
* * *
Prodírali se lesem, který jakoby houstnul. Muselo uběhnout moře času, za tu dobu se okolní povětří proměnilo. Ve vzduchu bylo cítit cosi neznámého, snad až zlověstného.
"Pamatuješ si ještě, jaks mi kdysi o tomhle místě říkal?" Chytil Petra oběma rukama za ramena a pohlédl mu zblízka do tváře. "Jak ses o něm dozvěděl ty?" Petrův obličej sebou škubl. Ještě okamžik hleděl kamsi do země a potom zvedl hlavu a podíval se mu do tváře. Jeho oči byly roztažené hrůzou, dívaly se pohledem štvaného zvířete. "A jak dlouho tu už jsi?"
Hleděli si navzájem do očí, panovalo epické ticho. Jakoby se jeden děsil zeptat a ten druhý odpovědět. Jakoby oba věděli, že vyjevení otázky i poznání odpovědi znamená pro každého z nich neodvratnou zkázu. Jak se oba ocitli v jeden čas na stejném místě, o kterém se už dříve bavili? Na tomhle místě.
"Tys už tady někdy byl, že Petře?"
Petrovy oči těkaly jakoby chtěl pohledem uniknout, ale nebylo kam. Tíživé, téměř vibrující ticho rostlo, přelévalo se, padalo na ně na oba, a začínalo je drtit. "Ano, ale až potom, co jsem ti o tom řekl. Dlouho potom, když..." Polkl.
"Když...?"
"Dlouho se nic nedělo. Zapomněl jsem na ten les i na tu zatracenou vesnici - asi jsem na to zapomněl - jo, nevzpomínám si, ale normálně jsem, stejně jako předtím... A pak najednou, z ničeho nic, vzpomněl jsem si na to. Prostě najednou to tam bylo, tam někde uvnitř, víš, tam," začal se ukazováčkem zuřivě bodat do hlavy, "a pak už to nechtělo ven. Nechtělo," zavzlykal, "prostě to tam zůstalo, bylo to tam pořád, ve dne, v noci, když jsem se probouzel, když jsem usínal." Odmlčel se.
"A paks prostě jednou zase stál v té vesnici a hleděls do toho pole.", dokonči za něj větu.
"Musel jsem, jinak by mi to nedalo pokoj. Vešel jsem do toho zatraceného pole, a pak jsem najednou stál u prvních stromů." Poslední slova mu zamrzla na rtech, nastalo zlověstné ticho. "Už to nejsem já, víš?" Oči mu náhle planuly podivným světlem, zdálo se, jakoby se díval skrz, někam mimo tento svět. "Něco se změnilo. Všechno se změnilo. Něco jsem udělal. Několikrát. Celou tu dobu jen utíkám. I dnes jsem utíkal. Jenže... Pořád se to děje. A pokaždé utíkám. Zatím mě nechytli. Až do dneška. A teď jsem se probral tady, a teď jsi tu i ty, a já... Něco se stane. Já nechci, nechci aby se to stalo, ale - víš, mám před tebou náskok. Je to kruh. Je to asi kruh. Nebo smyčka. Jasně, je to smyčka. Bloudíš v kruhu, a ta smyčka se utahuje a utahuje. A teď jsem zase na začátku. Nebo na konci, možná je to konec. Já, já se bojím. Víš, kolik je toho za mnou? Kdybys tušil. Začalo to tady. A teď asi přišel, teď přišel čas, předat to dál."
Zůstali stát naproti sobě. Ticho kolem nich je drtilo silou tajemství visících ve vzduchu. Něco otevřeli. Něco vypustili. Můžeš přivolat zkázu, když ji vyslovíš? Pojmenuješ?
* * *
Alej holých stromů vězící utopená v mlhavé tmě, absolutním tichu a nehybné strnulosti. Zamrzlá v čase, neměnná, jakoby mimo čas a prostor. Stoupal tou alejí, vinula se pustou mlhavou temnotou, ztracena kdesi mezi poli na samém konci světa. Na horizontu se zatáčí a opět klesá kamsi do mlhavých hlubin, aby se na okamžik narovnala a na konci té krátké roviny, sotva dvěstě metrů, se zase stáčí a opět počíná stoupat. Jen holé pahýly stromů, stojící podél cesty jako němí svědkové jeho putování, za nimi již jen pole ukryté v temnotě, spíše jeho tušení než skutečnost, a dál už nic, konec světa, konec vesmíru, jen mlhavá temnota nekonečné, beztvaré nicoty. Pustá, němá krajina světa, snový obraz, nehybný, rozpitý jako namalovaný vodovými barvami. Osamnění, prázdnota, ticho a strnulost - pustina neexistence. Pokud je život pohyb a plynutí času, je toto jeho konec? Je konec trvání? Bloudění v temnotách? Bože, to skličující, žalostné ticho.
Stál ve tmě. Pěšina před ním mizela v temnotě lesa. Otočil se. Spatřil Petra, stál bez hnutí dobrých padesát metrů v lese. Hleděl za ním a podvědomě čekal, čekal, co se stane. Ještě chvíli, Petr se otočil a odcházel do stínu. Viděl, jak jeho silueta mizí v temnotě, chtěl za ním zavolat, chtěl se rozeběhnout, ale nevydal ze sebe hlásku a rovněž nohy stály jako přikovány. Petr zmizel, byl pryč. Zůstalo po něm jen prázdné místo, černočerná temnota tam na konci pěšiny, kdesi hluboko v lese. Náhle si uvědomil, že důvod, proč se za Petrem hned nerozběhl, netkví v tom, že by nemohl. Neudělal to proto, protože nechtěl.
* * *
Procitl. V prvním okamžiku to byl pocit moci se konečně nadechnout. Ten bizarní sen jakoby jej dusil, jakoby z něj vysával žvitoní sílu. Posadil se a dlouze se vydýchaval. Tyhle děsivé sny mu pokaždé dokázaly pořádně hnout psychikou, trvalo několik minut než jeho vyděšená mysl naplno pochopila rozdíl mezi snem a skutečností a uklidnila se natolik, aby byl schopen vše hodit za hlavu, protože to byl jen sen. Nyní seděl v naprosté tmě a rozhlížel se kolem sebe. Byl v lese, to si uvědomoval. Ale mezitím co spal, zapadlo slunce a nastala noc. Petr byl ten tam.
Kdesi v dálce se ozval zvuk, jakoby se někdo nebo něco blížilo, bylo to podivné, táhlé vytí, které způsobilo, že se mu zježily všechny chlupy za krkem, okamžitě si totiž uvědomil dvě věci, totiž že ten někdo ví, že je tady, a potom že to není člověk. Bylo to podvědomé, přicházelo to odněkud z hlubin vědomí, odkudsi, kde dodnes přežívá naše zvířecí já, to, co nám zbylo po našich předcích. A právě z nitra těch dávných pudů přicházelo varování, varování neuchopitelné ani nepochopitelné rozumem. Jak už jsem řekl, okamžitě si uvědomil, že ten zvuk nevydala lidská bytost, ale to není tak úplně přesné, protože ten pocit mu říkal, že stejně jako to není bytost lidská, není to ani bytost zvířecí. Cosi, co mu zbylo po jeho divokých, zvířecích předcích, jej nyní varovalo, že se blíží cosi, co nedje uchopit, cosi zcela cizího, mimo zvířecí řísi, stojící nad přírodními zákony, cosi zlověstného, jakásí jen tušená hrozba. Bylo zvláštní, že si něco takového uvědomil prakticky okamžitě, ale přesně takhle asi instinkty fungují. Vlastním rozumem nedokázal vysvětlit, že okamžitě věděl, že ten zvuk souvisí s nějakým nadpřirozeným zlem, ale prostě to věděl. To, co jej patrně začalo pronásledovat, nebyl člověk a nebylo to ani zvíře.
Kulisy lesa se černaly, jakoby to ani nebyl les, ale prázdnota. Procházel tou temnotou, ruce před sebou, hrdlo stažené, srdce tlukocí tak, že se bál, že ten, co jej sleduje, uslyší jeho tlukot, v ústech měl sucho a všechny chlupy na těle mu ještě pořád stály. Ten les byl něčím, nebo něco bylo tím lesem, ty stromy, průchozí škvíry mezi nimi, jednotlivé stromy, to co vypadalo jako stromy, celá ta kulisa, která se tvářila jako les, a přece musela být něčím jiným.
Zastavil se. Srdce mu tepalo až v krku, svět se s ním točil. Co se to dělo? Ten zvuk, teď samotný les. Nejprve chtěl utéct, schovat se mezi těmi stromy, teď ale věděl, že les je součástí toho, co jej pronásleduje, stejně jako čas se odvíjí na pozadí prostoru a vytváří s ním časoprostor, ta hrůza ho pronásledovala do toho lesa, který byl pozadím pro to, co mělo přijít.
Strnul hrůzou. Asi měl čekat cokoli, ale stejně nemohl čekat to, co spatřil. Uprostřed temnoty lesní nicoty se náhle po jeho pravé ruce zjevila ohnivá zeď planoucí oslnivě bílým světlem, na ní přímo nad ním seděl hlavou dolů bílý pes, takže když zvedl hlavu, psí oči nyní shlížely přímo do jeho. Planuly temně rudým jasem, který ochromoval hrůzou, která se převalovala ve vlnách jako několikanásobná smrt. Zemřel tam na tom místě hrůzou několikrát, byl o tom přesvědčen. Neschopen pohybu hleděl do těch očí a přitom cítitl, jak mu přestává bít srdce, jeho kůže se svraskává a praská, jak se rozpadá na prach.
Pes i planoucí zeď zmizela. Všude kolem byla opět ebenová čerň nicoty. Jen zpoza stromů jakoby se ozývaly hlasy, jakoby z nesmírné dálky. Byl to podivný ryk, který se zvedal jakoby s větrem, jež jej přinášel z nekonečných dálav nepředstavitelných světů kdesi za hranicemi světů. Hlasy zatracenců, ryk trpících v nesmírné hrůze, děsivé, ozvěna zániku, hrůzu nahánející předtuchy nekonečného utrpení náhle utichla. Uvědomil si pohyb, vlevo do něj, otočil se tím směrem a... Přes pěšinu mezi stromy stála bez hnutí srnka a hleděla na něj. Stáli tu tak každý na své straně pěšiny a mlčky na sebe hleděli. V přístím okamžiku však srnka zmizela za stromem, zmizela za jedním ze stromů, ne širším než sotva dvacet centimetrů, zmizela, byla pryč, zůstala jen prázdnota lesa, mlčenlivých, nehybných, příšerných stromů, a pak v zápětí, tak nečekaně jako zmizela, zase se objevila o kus dál před ním. Trhl sebou a couvl o krok dozadu. Mezi stromem, za nímž prve zmizela a stromem, zpoza kterého vyskočila na pěšinu, bylo snad deset metrů, stály tu asi další dva kmeny stromů, ale stejně úzké jako všechny okolo. A přece mezi nimi nespatřil její pohyb. Bylo to tak podivné, tak cizí, strašidelné, že opět o krok ucouvl. Jakoby ty dva stromy tvořily jakýsi průchod skrze nějakou skrytou realitu, nebo jakoby se zde příroda zcela vymykala svým zakonitostem. To ty kulisy, ten les samotný, cosi se tu dělo, ale co? Srnka se ani neohlédla a přes pěšinu přeběhla o několik mterů před ním a opět zmizela v lese. Ale v tom pohybu jakoby bylo skryto něco zlověstného, děsivého. Jakoby prchala před něčím, co jí bylo v patách, jakoby byla jen přeludem, který jej měl varovat, že to něco, už je tady.
Odvážil se pohnout, ale v příštím okamžiku se zpoza stromů ozval zvuk. Zcela neurčitý, nazařaditelný, ale v příštím okamžiku v něm nastartoval děs, který jej rostl a rostl, až jej zcela ochromil. Hleděl nyní před sebe. U pěšiny planul v bílém světle oltář, na něm ležel na břiše Petr, a jakýsi další tvor s černými dírami místo očí drtil jeho tělo, jakoby jej chtěl zabalit do kuličky, lámal mu všechny údy proti směru jejich ohybu, ruce, nohy, dokonce hlavu, která nyní působila zcela nepatřičně, protože se temenem téměř dotýkala lopatek. Jeho oči se potkaly s očima jeho vražděného přítele, v obou se jako z zrcadle zračilo to samé, nepředstavitelné překvapení a nepředstavitelná hrůza. Potom cosi odporně křuplo, hlava se zcela vyvrátila do zcela nepřirozené pozice, a v příštím okamžiku se ozvalo další zapraštění, jak se samotná páteř zlomila na několika místech. Petrovo tělo bylo nyní rolováno do roličky, takže tělo se dostávalo do pozice, v jakém je lidský plod v mateřském lůně, jen zde byla ta pozice otočena opačně, takže rozbité, rozlámané a vykloubené pahýly končtin se neskládaly podél tela, ale trčely z něj jako když obrátíte oblečení rubovou stranou ven.
Ten pohled byl nad jeho síly. V příštím okamžiku jakoby jej přemohlo cosi z divoké šelmy, pudové instinkty převážily, jediným šíleným skokem skočil po démonovi na oltáři a zaútočil ně něj jedinou zbraní, kterou mu příroda poskytla. Omotal příšeře ruce kolem krku, zakousl se jí do obličeje a v zuřivém, hrůzném, zoufalém šílenství začal zuby rvát její maso, a trhal a trhal. V příšerném zápase čehosi, co se zdálo být zvířetem, ale nebylo jím, a člověka, který se zdál být zvířetem, ale také jím nebyl, nebylo pro řev, ryk a temnotu krve nic vidět ani slyšet. Vše se propadlo do temnoty.
Vystoupil z lesa, kulisa jakoby se náhle proměnila, před ním se rozprostíralo pole, les za ním se opět zdál zcela obyčejným, jen všude kolem něj se z dálky ozývaly policejní sirény, kakofonie všemožných zvuků a vyděšený řev lidí. Bylo to daleko, ale bylo to všude kolem něj, jakoby to přicházelo současně ze všech stran. Konečně jakoby se osvobodil z toho snového opojení, v němž celou dobu vězel. Okamžitě si uvědomil znovunabytou realitu a společně s ní i vědomí jakési nepopsatelné hrůzy. Konečně si uvědomil, že to nebyl jen sen, že skutečně něco zabil, něco - nebo možná někoho? Jeho vyděšené oči začaly těkat po horizontu. Ty sirény tu byly kvůli něj. Otočil se. Les tiše stál, jakoby se mu vysmíval, změněný, zcela obyčejný. Ale tam kdesi uvnitř, mezi stromy, mezi kulisami s oltáři a planoucími stěnami, tam se skrývalo zlo, neuchopitelné, předvěké, prastaré zlo, existující jen pro temnotu samu, temnotu vyvěrající z jiných dimenzí, v nichž se svět propadá do nicoty, a v nichž démoni lákají zbloudilé duše do apokalyptického sebezničení. Vše, co mu les předstíral, byla fikce, byly to kulisy šílenství, hrůzný úskok temnoty, stínů a zla staršího než cokoli jiného, zla, které zde bylo dávno před vším ostatním, zla ze kterého poté vše ostatní vzniklo. Snová kulisa byla ta tam, policejní sirény se nyní přiblížily, a jemu se zdálo, že nově nabytá realita se opět propadá do jakési děsivé spirály ztrácející se v nicotě pod ním. A vítr jakoby odkusi přinášel elegické šílenství, jež se zvedalo od země a zaplavovalo celý skutečný svět kolem něj.
Prachal přes pole, někam, kamkoli. Nechápal jak, ale vyběhl z něj přímo na místě, kde nechal stát své auto. Sirény nechal za sebou, tam na tom prokletém místě, nastartoval. Silnice před ním se klikatila, vše kolem něj se propadlo do jakési podivné mlhy. Zvuky jakoby se utopily v prázdnotě, jako když se ocitnete ve vakuu. Bílá přerušovaná čára se míhala, hleděl na ní a sám se divil, že se jeho vůz stále drží na cestě. Zdálo se mu, že letí, že se vznáší, že se vznáší ve snu, v nocční můře, ale zároveň jej začínal naplňovat slastný pocit klidu a míru, pocit, že té noční můře uniká, že už je z ní venku.
Nechal ji kdesi daleko za zády. Tam někde. V té hrůzné vesnici, za níž se vlní lány obilí, v nichž stojí ten les... Obzor na východě již zcela potemněl. Temná linka dálnice se klikatila zvlněnou krajinou, planoucí podivnou září odrážející se od večerního nebe. Jen ještě naposledy a kulisy kolem se ponořily do stínu - cesta počala klesat a otočená k východu propadla se nyní do temnoty. Kdesi v dálce zablikala světla města. Byl již téměř u cíle. Zde se ztratí v anonymní lidské mase.
* * *
Náhle si uvědomil, že tohle už není sen. Ani šalba. Bylo to vědomí střízlivé, reálné skutečnosti. Bylo to tak. Seděl na zemi a něco systematicky dělal. Co to, sakra, dělá? Jako automatické hydraulické kladivo, nijak rychle, monotonně, ale drtivě bušil do předmětu před sebou. Jakmile si uvědomil tuto činnost, pochopil, že v ní ustal. Konečně mu oči sklouzly k místům, kam dopadaly jeho dlaně. Nějakou dobu ještě nechápal, co to vlastně cítí, ale potom jím prolétl ledový šíp, a on pochopil, na co se dívá. Před ním ležel jeho přítel, hlavu položenou mezi jeho stehny, s tělem ležícím na zádech, nataženém směrem od něj. Jenže už to nebyl on. Hleděl na kámen ve své dlani a cítil, jak se propadá do nejtemnější hrůzy zatracení, a jak jej pohlcuje šílenství. Z hlavy jeho přítele zbyla jen rozpadající se týlní kost, obličej, temeno lebky a celý její obsah se změnili v jakousi kaši, která ležela v okruhu několka metrů rozprostřena v cákancích, jakoby obsah hlavy explodoval. Zatočil se s ním celý svět, jakoby se z nějakého opiového snu probouzel a propadal skrz stále hrůznější brány do šílenější a šílenější reality, kdy každá další překonala tu předchozí. Zlo, fatální zlo, obklopovalo jej, cítil, jak se v něm utápí. Cítil, že jej obklopuje bezedná zkáza a stahuje jej kamsi dolů. Tohle byl konec, konec jeho rozumu, jeho existence, jeho duše. Svět, jenž znal, a z nějž přicházel, zanikl v těch úderech šílenství, jeho já tu nyní sedělo jako absurdní, zcela vykořeněný a pokřivený odraz zrcadlící se v nejhlubších temnotách, jaké si byl schopen představit. Jakoby se propadal do zcela jiného vesmíru nezměrné hrůzy a šílentsví. Jeho svět přestal existovat, tohle bylo zatracení, nezastavitelný třes jeho těla, to byly vibrace záhrobí, ozvěna na temných křídlech přilétající zkázy, hlasy jeho soudců. To nejděsivější slovo na světě, v němž je obsažena veškerá hrůza vesmíru - přistižen! Uvědomil si, že ty hlasy jsou skutečné. Blížily se jakoby z dálky jiných světů, světů v němž žijí obyčejní lidé; a bylo jich víc, pomalu jej obklopovaly, a zděšení, údiv a opovržení, které z nich cítil, aniž by byl schopen jim rozumět, proměňovaly jeho srdce v solný sloup.
31. října 2021 / +