Noc nejtemnější
en se nachýlil ke svému konci. Východní obzor potemněl, zatímco západní za mými zády ještě planul září slunce, které teprve před chvílí sestoupilo pod linku obzoru. Otočil jsem se, jako bych stál na pomezí dvou světů. Opouštěl jsem krajinu světla a vjížděl do země temnoty. Široko daleko nebylo živáčka, šedivá předjarní krajina se rozprostírala od obzoru k obzoru, plochá, pustá, němá. Nad ní jako nezbadatelná kosmická prázdnota zelo šedivé nebe a ještě umocňovalo onen skličující dojem. Stíny se už dávno slily do jediné temné skvrny. Panovalo naprosté ticho, jen letmá ozvěna od kopyt mého koně mi dávala naději, že snad ještě jsme oba živé bytosti. Zdálo se, že jediné na celém světě.
Dva světy. Včera a dnes. Nevěřil bych, jak neskutečně vzdálený dokáže být včerejšek. Jak nepředstavitelně vzdálený. Konec. Absolutní konec. Je to jediný den, nebo jediná noc, a náhle byl celý můj svět pryč. Nenávratně pryč, nedosažitelný, ztracen. Nemohl jsem udělat nic, jen jsem tam tak stál a uvědomoval si, že je to definitivní. Včerejšek byl nedosažitelně daleko a zítřek nedával smysl. Byl jsem zachycen v teď, které jakoby bylo vězením jediného okamžiku a jediného bodu ve vesmíru, neschopen vnímat ani čas, ani prostor. Vše přestalo existovat. Zůstal jsem jen já a nicota, nicota kolem mě, nicota ve mě. Ještě pořád jsem tomu nevěřil, ale čas už mezitím plynul dál, a bylo mu to úplně jedno. Bylo to jako procitnutí ze sna. Vnímal jsem to jako samozřejmost, bylo to tak pořád. A najednu to bylo pryč. Jako bych se najednou ocitl za okrajem nekonečného vesmíru, mého vesmíru, vesmíru mého světa, mého života. Zbyl jsem jen já a můj jediný společník - můj vlastní stín. A i ten se západem slunce zmizel. Jako tragicky směšně podobná postava z Poeovy povídky, jsem 'po celý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek, v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděl zcela sám na koni neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny dorazil jsem na dohled k neblahému domu Usherů'. Kdy poprvé jsem četl ty věty? Před dvaadvaceti lety.
Zastavil jsem se. Jakoby se náhle prudce ochladilo, pocítil jsem zcela jasně dotek chladu. Přede mnou se rozprostírala truchlivě monotonní krajina, propadající se stále hlouběji do temnoty noci. Za mnou zářila již jen úzká linka nebe těsně nad obzorem. Noc opanovala kraj, jímž jsem celý den bloudil, a temnota nad ním konečně rozprostřela svou bezmeznou moc. Opět jsem si musel vzpomenout na Poea. Náhle jsem cítil; jak to nazvat?; obavy, předtuchu, že další den vůbec nemusí přijít. Jakoby se svět kolem mě počal propadat sám do sebe, jakoby se oddělil od světa okolního, světa tam venku.
Šeď. Nekonečně šedivá šeď. Šedivá linka mrtvé země, nad ní zavěšené kovově šedivé nebe bez hloubky, přede mnou silueta ruiny domu - temně šedivá. Stál jsem před domem, v němž jsem vyrůstal. Kdysi. Tehdy. Byl to podivný pocit, propalující se odkudsi z vnitřku, jež mi stahoval hrdlo a v ústech pálil jako pelyněk. Byl to můj rodný dům, ale už nebyl můj. Cítil jsem, jak strašně se změnil. Jaký to pocit, díváte-li se na důvěrně známá okna, a místo známých tváří, kterými byla naplněna, v nich vidíte nekonečnou cizost a prázdnozu. Je to jako znesvěcení, jako smrt. V tom okně jsem spatřoval jeho tvář, v těch zdech jsem vyrůstal po jeho boku. Budil se i usínal. V zimě, v létě. Venku mezitím opadávalo listí a pak zase rašilo. Hledal jsem to slovo, ó, jak dlouho se mi dralo na jazyk, než jsem byl schopen jej vyslovit - domov. Nejprve se rozplynulo to slovo. Už to nebyl domov. A nyní se rozplynul i on. Přede mnou stála cizí budova, jež bývala mým domovem, prázdná, sešlá, zapomenutá. Důvěrně známé kouty zdí, v nichž se natáčel film mého života, byly nyní troskami vzpomínek, jejich suť pak náhrobními kameny života, který byl nyní nedosažitelně daleko, ztracen. Ten dům byly jen kulisy skutečné ztráty, konečné ztráty. Mementem pomíjivosti. On už tu nebyl, odešel pryč, stejně jako kdysi odešla ona. Zase jsem z paměti lovil ta slova. Domov. Otec. Matka. Nezůstalo nic.
Stanul jsem pod mírným pahorkem a pohlédl směrem k jeho vrcholku. Na samém horizontu planulo jasné světlo. Stoupal jsem do mírného svahu, netrvalo dlouho, a dostal jsem se tak blízko, že jsem rozeznal, na co se to dívám. Stál tu osamocený strom, jediný široko daleko, kam až oko dohlédlo. Hořel, hořel v jediném plameni, jehož světlo se s nadcházejícím večerem rozlévalo do dálky. Plameny ve větru olizovaly jeho kmen i holé větve, strnule a bezbranně trčící v prostoru jako sochy, odsouzené k záhubě. Kolem dokola nebylo živé duše, naprosté ticho jen umocňovalo praskání dřeva, stravovaného ohněm. Ten zvuk se lámal ve větru a letěl po otevřené krajině jako ozvěna konce. Na nebi vyšla první hvězda, po ní druhá, a další. Oheň dohoříval, již nebylo, čím by se mohl živit. Nastala noc. Poslední plamínky dohořely a pohasly, rožhavené zuhelnatělé pozůstatky stromu černaly v nočním chladu. Bylo dokonáno. Minulost byla mrtva a proměněna v popel. Všude kolem se rozprostřela noc, němá, osamělá, věčná noc. Zůstal jsem sedět u paty pahýlu, který tu zbyl po stromě, trčící jako varující prst. Minuty se proměnily ve staletí, prázdnota kolem i ve mě splynula v jedno. Vše ustalo.
Netuším, kolik času uběhlo. Snad to byly eony let, snad jen několik málo hodin. Potom se něco stalo. Je to okamžik, nezbadatelně krátký okamžik, podivný, zvláštní. Nejdříve jsem nechápal, co se to děje. Ucítil jsem to ve vzduchu, daleko dříve, než se to skutečně stalo. Cítil jsem, že to přichází. Je to podivné brnění kdesi uvnitř, pozůstatek z časů, kdy jsme ještě byli divoká zvířata. To naše podvědomí to pozná. Jakoby se něco změnilo, v jediné vteřině. Nespatřil jsem, ale cítil jsem to. Kdesi na obzoru počala inkoustová čerň noci blednout. Nastalo ráno ještě prostřed noci. Noc se nachýlila a blížil se úsvit. Úsvit, ve který jsem ještě před okamžikem nedoufal. Nevěřil jsem v něj, v jeho příchod. Ale on tu byl, zatím se ještě schovával za linkou horizontu, ale já věděl, že už teď je vítězem dnešní noci, že včerejší soumrak je tak daleko, jak daleko se mi včera večer zdál včerejší úsvit. Pocítil jsem naději, naději, že se dá pokračovat, že i když něco končí, něco jiného začíná. Že je pro co žít. Tam daleko na východě se z noci rodil nový den, konečně počal blednout obzor. Nastával úsvit, a já se vracel za svou dcerou.
1. dubna 2022 / ++