Šeď popela
áhla se tady asi kilometr široká mýtina, téměř holý kus louky, jen tu a tam rostla roztroušeně osamocená bříza, případně skupinka zakrslých stromků. Otevíral se tu výhled směrem k hranici, která se musela táhnout lesem za mýtinou, ne dále než nějakých deset kilometrů. Tanky už byly téměř v polovině mýtiny, ale žádný protiútok se neozval, jen pár výstřelů šlehlo vzduchem, ale to nebylo nic jiného, než střelba ustupující armády - naslepo kamkoli za sebe. Pochopil jsem, že nepřítel prakticky přestal existovat. Byl to šok, protože tak rychlý konec jsem nečekal. Jeho zdroje musely být daleko nižší, než se očekávalo, a stejně tak to bylo s odhodláním jeho mužstva. Ti pěšáci se v té válce ocitli vlastně omylem, z donucení, obelháni vlastním velením. Byl konec. Teď už jsem to konečně věděl. Ale v tu chvíli se mi vnitřnosti sevřely podivným, nutkavým strachem, předtuchou na myšlenku, se kterou jsem si už delší dobu zahrával, ne nahlas, spíše někde hluboko v podvědomí. A teď jsem cítil, jak mě doslova ochromuje hrůzou.
Skryl jsem se za skupinkou keřů, tanky mezitím opatrně, ale zdálo se, že zcela bezpečně, přijížděly mýtinu. Už jsem je viděl jen jako tečky na druhém konci prázdného prostoru vklíněného mezi zdejší hraniční lesy, jako pomyslná psychologická bariéra, jasně varující biblickým 'až sem smíš zajít, ale dál už ne'. Scéna přede mnou jakoby se oddělila od scény, v níž jsem nyní hrál já. Pochopil jsem, že jsem právě přestal být přímým účastníkem toho, co bude následovat. Konečně jsem si plně uvědomil, že se ze mě stal zběh. Scéna přede mnou se opět proměnila. Tanky již byly tak daleko, že pluly na horizontu bezhlučně. První z nich už zmizely mezi stromy za mýtinou, ty zbylé ještě pluly po mýtině, mírně se zvedající k hranici lesa přede mnou. Otočil jsem se a vydal se zpět na druhou stranu, ze které jsme přijeli. Nebál jsem se, že mě někdo uvidí, pohledy mých bývalých spolubojovníků směřovaly na opačnou stranu. Rozeběhl jsem se, jak nejrychleji mi terén dovoloval, prodírajíc se vysokou šedivou trávou, která obrůstala okraje mýtiny. Potom se přede mnou objevila hradba keřů, ale za nimi již začínal les, stromy tu stály daleko od sebe, takže do něj bylo z druhé strany mýtiny vidět ještě dobrých sto metrů hluboko. Dospěl jsem k prvním stromům, přitiskl se za jeden z nich a pohlédl přes mýtinu na druhou stranu. Tanky už zmizely, jen několik skupinek pěšáků právě vstupovalo do lesa asi kilometr ode mě. Zůstal jsem úplně sám. Opíral jsem se o strom a cítil jeho drsnou kůru, jak mě tlačí do dlaní, kterými ji křečovitě svírám. Srdce mi tlouklo až v krku, ale nebylo to během, bylo to očekáváním, očekáváním toho, co přijde. Ještě naposledy jsem pohlédl přes mýtinu, jakobych čekal, že se odtamtud jako Hydra vyřítí mohutná armáda v protiútoku, ale nestalo se nic. Všude vládlo naprosté ticho a klid, tak děsivé, až se mi hrůzou postavily všechny chlupy na těle.
Otočil jsem se a pokračoval dál do lesa. Přeskakoval jsem drny mechu a prodíral se ostružinovými keři, okraj lesa mi konečně zmizel z dohledu, zase jsem byl uprostřed těch nekonečných hraničních lesů, ale teď už sám, úplně sám. Cítil jsem, že v této situaci už jsem nepřítelem pro obě strany. Takže úplně sám. Čas jakoby teď utíkal neuvěřitelně rychle, s každou sekundou jsem to očekával, ale stále to nepřicházelo. Každých padesát metrů jsem se otáčel, ale nic se nedělo. Les tady počal mírně klesat do údolí, z kopečka se kupodivu běželo hůř než po rovině. Zároveň zde zhoustly stromy a přibylo pichlavých ostružiníků. Běžel jse dál a dál, minuty utíkaly, a já se děsil toho, jak pomalu se pohybuji. Ztratil jsem pojem o čase, zdálo se, že už běžím hodinu, ale když jsem pohlédl na své hodinky, zjistil jsem, že od chvíle, kdy jsem vstoupil do lesa, uteklo sotva patnáct minut. Uvědomil jsem si, že jsem za tu dobu uběhl daleko větší kus, než se mi zdálo. Mýtina mohla být dobré tři, možná už čtyři kilometry za mnou. Patnáct kilometrů od hranice. A vzdálenost se dál zvětšovala. Letěl jsem teď jako vítr, zdálo se mi, že je to už spíše let než běh, jakobych se vznášel nad vlnícím se jehličím, jakobych přeskakoval celé keře divokého ostružiní, ladně obplouval kmeny stromů, a stále zrychloval.
Náhle stromy končily a já stál na lesní cestě, stojící tu němě uprostřed té záplavy stromů v úhlu snad pětačtyřiceti stupňů k mému směru. Jen na okamžik jsem se ohlédl směrem vlevo, za sebe, kam vede. Jak se okolní terén za mými zády zvedal, ztrácela se cesta v dálce v korunách stromů. V příští chvíli už jsem po ní běžel směrem dál a dál od mýtiny. Hlavou mi letěl šílený film jednotlivých nesouvislých a nepropojených fotografií vzpomínek předchozích dnů. Vzpomínal jsem, jak daleko je nejbližší vesnice nebo město, ale nebyl jsem si schopen žádné vybavit. To, čím jsme v uplynulých týdnech projížděli, přestalo být městy a vesnicemi. Jakoby má mysl ty obrazy zcela vytěsnila, ty ruiny se natolik vzdálily představě měst, v nichž může existovat život, že rozum odmítal je jako města brát a okamžitě je přemazával nicotou, která jej měla ochránit před šílenstvím. V mých vzpomínkách to byly holé pláně, pustina, kde nikdy žádná města ani vesnice nebyly, byl jen černý vítr prohánějící se pustinou.
Nepřítel sklidil za svou nevyprovokovanou brutalitu strašlivou odplatu. Nikoli ve smyslu naprostého zničení, ale naprosto překvapivým a zdrcujícím odražením a vytlačením jeho obětí, papírově o řád slabší. Byl to šok. Naprostý a neočekávaný šok. Po prvotních opakovaných neúspěších přeskupil svá vojska a jednu chvíli se zdálo, že postupuje a zvítězí. Ale potom se situace opět začala obracet, a v okamžiku stabilizace fronty a po několika týdnech patu se jeho útok prakticky zhroutil. Nejprve jsme si mysleli, že jde o taktiku, léčku, past. Ale pak nám vývoj dalších událostí potrdil, že útočníkovy síly byly tragicky nadhodnoceny - očekával bleskovou akci a zhroucení protivníka, ale ten se nezhroutil, začal se zuřivě bránit, a útočník s něčím takovým nepočítal. Po čtyřech měsících se nepřátelská armáda doslova sesypala, plynule se dostala na nulu, přestala existovat. Naše jednotky byly první, které v příštím protiútoku vytlačily to, co z útočníka zbylo, až na jeho vlastní území. Byla to asi nejzbytečnější a nejbizarnější válka, jakou svět kdy viděl. Tím více, že jsme byli téměř bratry.
Náhle jakoby svět někam zmizel. Vše přestalo existovat. Pak v příštím okamžiku jsem si uvědomil, že se vesmír z naprosté temnoty propaluje do jasného bílého světla. Pochopil jsem, že se to stalo. Že se to děje - teď! Chtěl jsem se otočit za světlem, ale zůstal jsem zmateně stát, světlo přicházelo současně ze všech stran. Do nejdelší smrti budu v uších slyšet to ticho, naprosté, zdrcující ticho absolutní nicoty. Jakoby se zastavil čas, jakoby přestal existovat prostor. Trvalo to neskutečně dlouho. To světlo. Možná deset, dvacet sekund. Potom jsem konečně spatřil obrysy světa. Nezmizel, stále tu byl. Ale už v příštích vteřinách měl zmizet. Ještě jsem si nestihl uvědomit obrovský žár, který mě začal spalovat, a už jsem cítil, jak se nade mnou zavírá vodní hladina. Jak jsem se dostal do toho jezera netuším, nepamatuji se, že by můj mozek vydal tělu příkaz skočit do něj. Možná to byla prozřetelnost, nebo podvědomí. Nebo Bůh. Ucítil jsem dotek vody, a tehdy jsem konečně opět ovládl své myšlenky a své tělo. Okamžitě jsem zamířil směrem ke dnu. Trvalo to několik sekund, takže jezero mohlo být tak deset metrů hluboké. Ještě před dosažením dna jsem ucítil podivný tlak, který jakoby se snažil polámat mi všechny kosti v těle a vylít ze mě veškeré vnitřní orgány. Jakobych se propadl o několik metrů. Pak jsem byl hozen dopředu a pak zase nazpět. Voda se okamžitě zkalila, ale i přesto ji teď prosvětlovalo jasné, sálající světlo.
Pohlédl jsem nahoru. Voda nad mou hlavou se náhle mléčně zkalila a téměř současně jsem ucítil prudký nárůst tepla kolem sebe. Pochopil jsem, že voda na hladině se vaří. Tam nahoře právě teď v tyto okamžiky bylo inferno. Zavřel jsem oči, abych to neviděl. Ale stejně nebylo co. Místo skutečných vjemů se teď rozeběhla má fantazie, a vytvářela obrazy plné ohně, spáleného uhlíku a popela. Zůstával jsem nehybně pod vodou, vznášel se v tom exkludovaném světě a chápal, jak obrovské štestí právě mám. Ale je to vůbec štestí? Už velice brzy se budu muset vydat z relativního bezpečí vodních hlubin do toho světa tam nahoře, o nemž v tuto chvíli netuším, zda je vůbec obyvatelný. Otevřel jsem oči. Zdálo se, že svět tam na druhé straně zrcadla vodní hladiny plane a žhne jedním gigantickým ohněm, apokalyptickým ohněm posledního soudu. Uvědomil jsem si, že déle už bez vzduchu nevydržím. V příštím okamžiku jsem s hrůzou, jež hrozila přerůst v šílenství, vplul do světa tam nahoře. Bylo to jako projít do jiného světa. Okamžitě jsem na kůži ucítil spalující horko, a v příštím okamžiku mi v plicích zaplálo tisíce ohňů. Bylo to horko, nepředstavitelné horko, ale k mé neskutečné radosti jsem okamžitě poznal, že se dá vydžet, že není zničující. Otevřel jsem oči, ale zase jsem je okamžitě zavřel, protože žár se nedal vzdržet. Bylo to zvláštní, ale necítil jsem žádný kouř, teplota úderu byla pravděpodobně tak vysoká, že k žádnému zahoření nedošlo, a stromy se prakticky okamžitě proměnily v dusík a uhlík, který odfoukla tlaková vlna. Uvědomil jsem si, že jsem opět pod vodou. Nad mou hlavou se nyní rozprostírala horká nicota. Ale nyní jsem již věřil, že je šance ji přežít.
Matně si vybavuju, co bylo dál. Je to jako průlet snem, chvíli jsem si jistý, že to byla skutečnost, v příštím okamžiku se propadám do pochybností, scéna se hroutí, mozek usilovně pracuje, aby našel pevný bod, o nějž by se mohl zapřít. Ale nedaří se to, další vzpomínky jsou jen snovým putováním podivnou krajinou, tak bizarní a vykořeněnou, že její podstatu prostě nejde definovat, nejde ji zaškatulkovat jako skutečnou nebo vysněnou. Nevím už, jak jsem se dostal z jezera, nevím ani, jak dlouho jsem se v něm skrýval. První útržky vzpomínek, které jsem schopen zařadit do dalších políček filmu těch událostí, jsou obrysy zničeného světa, jímž jako ve snách procházím. Procházím apokalyptickými kulisami, v nichž existuje šedá země, šedé nebe, slévající se jedno do druhého, a podivné pahýly stromů, které hoří jako louče. Nic jiného neexistuje, vše ostatní přestalo existovat. Země, po níž kráčím, je rovná a hladká, není na ní jediný pozůstatek světa, který tu kdysi byl. Šedý, spálený, bez sebemenších pozůstatků po čemkoli. Není tu jediný keř, jediný nízký strom, zmizela veškerá tráva, ostružiní, jehličí, spadané listí. Ty tam jsou lesní pešiny, ta tam je ceta, po níž jsem utíkal. Přestaly existovat světové strany, je jedno kam jdu, všude kolem mě se rozprostírá nicota. Nicota posetá hořícími loučemi stromů. Přestal existovat horizont, země se pár metrů přede mnou slévá s nebem, jakoby je pojila podivná šedivá mlha. Pamatuji si, že stojím a rozhlížím se. Jít - kamkoli - mi v tu chvíli připadá absurdní. Proč někam chodit? Nikde nic není. Je jedno kam půjdu. Všude bude to samé, co je tady. Ale další vzpomínka je opět spojena s pohybem, tedy jsem se přece jen rozhodl pokračovat. Jsou to hodiny nebo dny, bloudím tou pustinou, v níž se neozve jediný zvuk, v níž se nepohne jediná větev. Ostatně tady se nemá co hýbat. V tu chvíli si uvědomuju, jak strašně moc sem už nepatřím. Jediná živá věc ve světě, který přestal existovat. Ale jsem ještě živý? Ale nějaká vnitřní síla mě žene dál, vůle, nebo spíše setrvačnost, jakási automatická, mechanická, neživá setrvačnost. Jen dál, neustávat v pohybu.
Nastala změna, pravděpodobně ustoupil šok. Od jistého okamžiku si pamatuju, že jsem skutečný, a že skutečný je i svět kolem mě. Zase je to téměř okamžitá změna vnímaní. Konečně si uvědomuju, co se stalo. Zastavil jsem se. Kolem mě se pořád rozprostírala šedivá pustina, ale kmeny stromů už dohořívaly, zdálo se, že jsem se vydal správným směrem od epicentra výbuchu. Ještě pořád jsem se neodvažoval to přijmout, ale jiného vysvětlení nebylo. Oni to odpálili. A čím dále byl můj mozek opět v plně bdělém stavu, tím více jsem si uvědomoval, že vzhledem k rozsahu zkázy nepřítel nepoužil lokální taktické zbraně, takzvané obranné, ale odpálil klasickou útočnou - doufejme jednu. V současné době se mohlo jednat buď o pětiset nebo osmiset kilotunové pumy, které byly schopny takto vymazat z povrchu zemského území sta kilometrů čtverečních. Taktické deseti kilotunové pumy by takovou paseku neudělaly, ty byly schopny spálit střed města, ale já se v době výbuchu musel pohybovat více než deset kilometrů od epicentra, a stejně tak už jsem nějaký čas bloudil, takže pokud i tady ještě byla země spálená, muselo se jednat o klasické útočné pumy. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbe nemám vyhráno. Radioaktivní spad v této oblasti bude mimořádný. Teprve nyní mi došlo, že to s největší pravděpodobností znamená smrt. Toto zjištění jakoby opět utlumilo mé rozumové schopnosti a já se opět propadl do podivné šedivé mlhy bloudění mezi rozumem a bezvědomím, mezi světem živých a mrtvých, kdesi na pokraji včerejší skutečnosti a zítřejšího šílenství. Zdálo se mi, že potkávám stíny, rovněž bloudící tou šedivou pustinou, těmi hrůznými kulisami včerejšího světa. Nejprve jsem byl přesvědčen, že mě nevidí, ale postupně jsem pochopil, že mě vidí, ale nevšímají si mě. Procházeli tu, bloudili, všichni dohromady, ale vlastně každý sám. Stejně tak jako já. A pak, když jsem si uvědomil tu hrůzu, ten děs skrytý v tom naprostém odcizení, počaly ty přízraky řídnout a mizet, a já tu stál opět sám.
Kulisy se proměnily. Kolem mě se nyní rozprostírala sic rozdrásaná, ale stále ještě přežívající krajina. Pod nánosy popela byla vidět poničená, nicméně zeleň. Bylo jasné, že vetšina života nepřežije, ale znamenalo to, že stačí ujít ještě pár kilomtrů, a člověk bude z toho pekla venku. V tu chvíli mě zalil neuvěřitelně hřejivý pocit. Bylo to uvědomění si skutečnosti, že někde ještě zůstal původní svět. Člověk, který nezažil atomový výbuch, si nikdy plně neuvědomí hrůzu z myšlenky, že ten konec světa nastal všude, protože to je přesně to, co člověka okamžitě napadne. Svět tedy ještě existoval, jakkoli jsem já sám byl odsouzen ke smrti, byla tu vidina, že mohu zemřít ve světě, který jsem znal, v mém světě, že sice umírám, ale že můj svět bude žít dál. Jsou to podivné představy, ale v takových chvílích člověk přesně takto uvažuje. Kolem mě tedy ještě existoval svět. Natáhl jsem ruku k nejbližšímu keři. Z jeho šedivých listů se sesypal popel a já spatřil zeleň života. Stál jsem tam a snad hodinu hleděl na ten jediný zelený list v té nekonečné záplavě šedi.
Blížil se večer. Procházel jsem nyní již relativně nezasaženou krajinou, jediný rozdíl oproti ránu bylo ticho. Naprosté ticho. Veškerý zvířecí život zmizel, byl buď smeten, nebo prchnul. Stejně jako jsem z toho prokletého místa prchal já. Za celou dobu ani jednou jedinkrát jsem se neodvážil ohlédnout se. Šedivé nebe počínalo blednout, a já konečně spatřil náznaky slunečních paprsků. A potom - skutečně - skrze trhající se mraky, vylouplo se slunce. Večerní, slábnoucí slunce, ale jeho paprsky jakoby dávaly naději. Pohlédl jsem na své ruce, vlastně teď poprvé od výbuchu. Mé mokré oblečení v tom hořícím mrtvém lese velice rychle uschlo, ale ještě předtím do sebe doslova nasálo popel, jímž byl prosycen vzduch. Byl jsem jako oživlá socha, šedivá mrtvá socha, putující nyní již zelenou krajinou. Kulisy se vyměnily, ale já do nich zase nepatřil.
S večerními stíny jakoby zhoustl vzduch. Zdál se teď těžší, tužší. Doslova jsem se jím prodíral, jako by jej tvořila nějaká podivná želatinová hmota. Ticho a nehybnost dostoupili nového vrcholu, o němž bych ještě nedávno nebyl schopen ani uvažovat. Jakoby se okolní krajina propadla nebo vystoupala mimo běžný rámec kulis normálního světa do nějaké jiné, zcela odloučené dimenze. Očekával bych, že právě tehdy mě přepadne neklid, strach, hrůza z toho, co se to kolem mě děje, ale stal se pravý opak. Celým mým tělem prostoupila jakási podivná otupělost, zklidnění, veškerá nervová podráždění jakoby nyní přicházela z obrovské dálky a jen zprostředkovaně. Hleděl jsem na svou ruku, jak se dotýká kůry stromů, ale necítil jsem ji. Teprve za nekonečně dlouhou dobu jakobych na konečcích prstů pocítil lehké brnění, ale tak vzdálené, tak nepředstavitelně vzdálené. Teď už jsem nešel, proplouval jsem jakousi snovou mlhou, která neobklopovala mě, spíše bych ji popsal jako mlhu uvnitř mě, mezi receptory mého těla a mozkem, který podněty z nich zpracovával skrze tu mlhu. Plul jsem snovými kulisami, a náhle jsem si uvědomoval, že na ně němám sebemenší vliv. Nyní i já jsem byl jen věcí, která tu je, ale se mnou už nemá nic společného.
Nastávala noc. Mezi bledým kotoučem slunce a horizontem zbývala již jen úzká škvíra, tak úzká, že bych se bál se jí protáhnout, abych v ní uváznul skřípnut navěky. Hleděl jsem do té škvíry a cítil, jak ze mě ten mlžný opar opadá. Potom jsem ji spatřil. Snad deset metrů od cesty, ve svahu svažujícím se pod ní, stála v lese šedivá budova, jeden velký monolitický blok sestavený z panelů nebo odlitý z betonu, něco mezi obrovským protiatomovým krytem a nejodpornějším průmyslovým komplexem, jaký si člověk dokáže představit. Ze strany pěšiny nenarušovalo jednolitost stavby jediné okno, nic než souvislá šedivá plocha tvrdého betonu. Jediným rušivým prvkem na budově byly vchodové dveře, respektive jen díra, která po nich zbyla, jinak nic, jen nekonečná šeď a chlad betonu. Její tělo se propadalo kamsi do hloubky pod cestou a ztrácelo se v lese. Její zapadajícím sluncem osvětlená část nyní jakoby plála v ohni, protilehlá naopak ležela ponořena do věčného stínu. Stačilo ukročit a ocitl jsem v tom stínu. Pocítil jsem chlad, který jakoby zavanul z nekonečných dálek vesmíru. Zcela nelogicky jsem vykročil k té zející díře do stavby.
Ocitl jsem se v komplexu chodeb a první, co mě udivilo, byla skutečnost, že v budově není dokonalá tma. Ale stačilo se jen rozhlédnout, abych pochopil. Stavba neměla střechu, mezi jednotlivými chodbami a místnostmi byla spousta propojovacích dveří i jakýchsi oken, dokonce tu byly i díry mezi patry a několik schodišť, a z druhé strany se do šedivých zdí budovy opíralo večerní slunce, takže jakousi podivnou hrou světla a stínu se v budově dalo pohybovat i bez externího zdroje světla. Vykročil jsem do nitra té bizarní stavby a po několika krocích jsem se ocitl u schodiště. Uvědomil jsem si, že platí to, co jsem viděl už zvenčí. Stál jsem v nejvyšším patře, všechna další patra se propadala směrem dolů, kam až jsem nedohlédl, ale muselo jich být nepředstavitelně. Začal jsem sestupovat dolů, aniž bych věděl, proč to vlastně dělám. Prostě jsem sestupoval, schod za schodem, hlouběji a hlouběji do jejího nitra. Budova působila neskutečným, snovým dojmem. Z každé její zdi jakoby sálala nepředstavitelná staroba, chvílemi jsem doslova cítil nekonečnou samotu, odloučení, opuštěnost, jakoby ty zdi neviděly lidskou bytost po eony věků. Bylo to jako relikt z daleké, dávné minulosti, k níž se již nevztahují žádné hmatatelné vzpomínky, neexistují žádné fyzické pozůstatky, zcela nepochopitelně byla z těch dob ušetřena jen tato budova. Bylo to, jako byste po desítkách tisíc let našli knihu dávno ztracené a zapomenuté civilizace, která se už dávno měla rozpadnout na prach, ale z nějakého záhadného důvodu se tak nestalo. Procházel jsem těmi zdmi, bloudil jsem jimi a nepřestával jsem žasnout nad její rozlehlostí. Sestoupil jsem o nepředstavitelné množství pater, potom zase vystoupal dvojnásobně vysoko, ale horní patro se vstupními dvěřmi jsem nenašel. V pravém smyslu slova jsem se stal součástí té bizarní stavby, splynuli jsme spolu v jednu bytost, zachycenou v prostoru a čase. Jen podivný, niterný neklid mě nutil pořád dokola opakovat ty pošetilé pohyby, sestupovat dolů a zase stoupat nahoru, bloudit chodbami a zase jimi couvat, procházet místnostmi z jedne do druhé, z druhé do třetí, z třetí do první, stoupat po schodištích a zase po nich sestupovat. Jakoby celý vesmír a veškerý jeho pohyb byl uzavřen v těch šedivých zdech, a celý vnější svět byl skryt za branami jiných dimenzí. Postupně se můj pohyb tím bludištěm stal rutinou, už jsem o něm nepřemýšlel, prostě jsem pokračoval v pohybu, než jej nezmění nějaká jiná síla. Netuším, jak dlouho jsem bloudil tím šedivým labyrintem, ale náhle jsem stál před otvorem po dveřích, stejném, jakým jsem vešel dovnitř. Udělal jsem krok do neznáma.
* * *
Soumrak zhoustl. Temně oranžový kotouč slunce žhnul přes mrtvou siluetu lesa přede mnou. Skeleton jeho němě stojících kmenů a holých korun připomínal kostlivce. Jako by se přede mnou tyčil les koster, koster lidí, kteří zahynuli při výbuchu. Citelně se ochladilo, zbytky natátého sněhu pod mými nohami zmrzly a s každým krokem zase vydávaly typický křupavý zvuk. Jediný zvuk v této prokleté krajině. Mohlo mě to napadnout, ale člověk se brání přijmout pravdu, zvláště pokud znamená rozpad všeho, co jeho svět tvořilo jeho světem. Co se má stát, stane se. Kráčeli jsme k tomu, co bylo determinováno už při samotném našem vzniku. Celý vesmír je determinován, rodí se už hotový, vše co se v něm odehrává, je jen program, vložený do jeho paměti už při jeho spuštění. Dnes i my se stáváme popelem našich otců.
Došel jsem ke skeletonu mrtvého lesa. Jakoby se mezi stromy otevíraly dveře do zcela jiné dimenze. Vzduch vyplňovaly podivné bzučivé vibrace, barvy se vytrácely, euklidovský prostor se bortil sám do sebe. Udělal jsem krok do neznáma. Přede mnou se otevřel výhled na asi kilometr širokou mýtinu, téměř holý kus louky. Začínal dnešní den.
24. srpna 2022 / +