V ruinách
ychází měsíc. Zase to přichází. Ten úděs, když spatřím bledý měsíc visící nad opuštěnou krajinou. Jako tehdy poprvé tam v poušti, v ruinách toho ztraceného města, zapomenutého města. Leželo mrtvé, dávno mrtvé pod nánosy věků, vrstvícími se jedny na druhých, pod věčně se přesýpajícími dunami písku a prachu. Ztichlé rozvaliny, pohřbené hluboko pod dunami, zbavené veškeré paměti vzpomínek, neměnně oddělené od přítomnosti nepřeklenutelnou trhlinou dávno zapomenuté minulosti. Místo civilizace tak archaické, že s dnešními lidmi je nepojí naprosto nic, protože obě dělí eony věků, a protože první se vyvinula, povstala a zmizela dávno předtím, než se ta dnešní mohla stát něčím více než jen nějakým primitivním životem v moři. Alespoň tak mi to tehdy připadalo.
Jsem stařec. Jak jen se to stalo? Vždyť vždy jsem byl mladý. Kdy se to změnilo? Vím. Už vím. Tolik se toho událo během té proměny. Teprve teď chápu, jak dlouho to bylo. Celý život. Celý lidský život. Nezměrná, dlouhá pouť, plná vzpomínek, truchlivých většinou. Vzpomínek na události, které jsou ty tam. Skončily, odešly, zemřely. Hledím zpět a vídím, jak nedosažitelně daleko je ztracen počátek mě samotného. Hledím na sebe a vím, že tamto nejsem já. Už ne. Až příliš mnoho se toho přihodilo, abych to mohl být stále ještě já. Hledím nazpět a teprve teď si uvědomuji, že celý život není ničím jiným, než postupnou a trvalou ztrátou všeho, co jste právě před chvíli měli. A teprve teď si uvědomuji, jak je každá prožitá vteřina tragicky a navždy ztracena již ve vteřině příští. Je to jako s tím městem. My ještě trváme, ale vše, co nás dělalo námi, už je dávno pryč. Vzpomínky jsou okna do minulosti, fotografie záblesků existence, záznamy seřazených okamžiků, které jsou nám již nedosažitelné. Občas mě přepadají myšlenky, že pamět byla stvořena jen proto, abychom mohli trpět.
Našel jsem ji v ruinách zapomenutého města hluboko v poušti na jihu. Cesta do těch zatracených míst trvala nekonečné dva týdny, a po celou tu dobu jsem krom večerního naříkání pouštního větru, honícího se ve stínech písečných dun, když zapadající slunce mizelo za jejich vrcholky, neuslyšel jediný zvuk života nebo pohybu. A potom jsem stanul pod nekonečnou oblohou, která se jako obrácená propast otevírala nad mou hlavou, a v písku před sebou rozeznával to, co zbylo ze zapomenutého města. Temná večerní silueta mrtvého, před tisíci let opuštěného obydlí lidí dávno zetlelých v prach, se tu hrozivě tyčila na obzoru a drásala ztichlou krajinu jako otevřený hrob.
Našel jsem ji v písku, ležící jen tak, a odnesl si ji s sebou. Malou, alabastrovou sošku. Bylo to vyobrazení jakési bohyně, holohlavé ženy s převráceným trupem, kdy se zdálo, že hlava a nohy jsou vytočeny na jednu stranu a poprsí s břichem směřují do míst, kde by člověk očekával záda. Napůl ležící, napůl sedící. Ne větší než palec dlaně. Nechápal jsem, jak si mohla figurka ze sádrovce tak dlouho uchovat svůj dokonalý stav, několikrát jsem sám sebe utvrzoval, že je mnohem mladšího data, a musela se sem dostat až později s nějakým jiným dobyvatelem zapomenutého města. Ale když jsem se poté opět díval na její tajemnou postavu, nemohl jsem pochybovat, patřila k tomu místu, tak jako patří měsíc k hvězdám a ticho k pouštním dunám. Ó Bože, kéž bych nikdy nezabloudil do těch prokletých ruin a nenašel ten hrůzný artefakt zapomenuté civilzace.
Dva týdny nato jsem již ležel na palandě ve své kajutě, a náš parník tiše klouzal po vlnách Středozemního moře. Ta malá figurka plula se mnou, bezpečně uzamčena v lodním trezoru. Tehdy ještě to byl jen kus sádrovce, už brzy ale měl projevit svou pravou povahu, a nasměrovat kroky mého života do spirály sestupu do nezadržitelné záhuby. Hleděl jsem na ciferník náramkových hodinek na svém zápěstí, té tehdejší novinky, a se zaujetím sledoval vteřinovou ručičku, jak pomalu skok za skokem obíhá kolem své osy a ukrajuje další a další minutu času přede mnou, jak z budoucnosti dělá přítomnost a z přítomnosti minulost, jak mě, což jsem však tehdy ještě netušil, neodvratně posouvá blíže a blíže osudu, jež mě čekal.
Bylo těsně po velké válce, takže v nastálém chaosu bylo nesmírně jednoduché překonat veškerá úřední omezení, která by jinak hrozila zhatit mou výpravu do pouště tam na jihu. Vyřídit veškerá povolení, obstarat si doprovod, proclít vše, co přivážím i to, co budu případně odvážet, to vše by protáhlo mou výpravu do zapomenutého města minimálně na půl roku. A já se právě vracel do amsterodamského přístavu, z nějž jsem přesně před šesti týdny vyplouval. Bylo sedmého března 1919, pamatuji si to datum jako dnes, už nikdy na něj nezapomenu. Zima se zdála být daleko za námi, avšak jaro před námi ještě dál. Zavládlo nepopsatelné mezidobí, které se protáhlo až do poloviny května, a na jehož konci se můj život, přesněji řečeno život lidí kolem mě, začal proměňovat v sérii postupně houstnoucích pohrom a katastrof, zlověstně obepínajících a blížících se stále těsněji a těsněji ke mě samotnému. Je výsměšným paradoxem, že já osobně jsem přímo na sobě mstu sošky nepocítil, její smrtelný stín ale sedl na všechny mé známé, přátele, rodinné příslušníky; já byl od všech pohrom a nehod ušetřen, řekl bych dokonce ochráněn, ano, musela mě chránit, ale dělala to jen proto, abych si byl až do úplného konce schopen vypít pohár hořkosti, který mi připravila, a který postupně zlověstně hořkl až k hrůzám tak niterným, že šílenství, které právě přichází a jemuž se dobrovolně poddávám, je vlastně vysvobozením. V mém zoufalství mi však již nezbývá sil k naději, že se tak stane, protože vše kolem mne se již před několika týdny propadlo do nezměřitelného a neobsažitelného děsu zmaru, jehož temnotu nemohou proniknout paprsky jakékoli naděje na záchranu. Mám pocit, že i v tom šílenství budu stále cítit tu temnotu, jež mě obklopila, prosákla do mě, šla všude tam, kam jsem se vydal já, a dopadla na vše, čeho jsem se dotkl, na co pohlédl, na co pomyslel. Temnota, čerň tak černá, že přemalovala cokoli, na co padl její mrtvolný dech. Věřím, že dotknout se samotného slunce nebo nejjasnějších hvězd vesmíru, promění je v černé díry, jež spolknou každý plamen vesmíru, který by se přiblížil, a navždy ho pohltí.
Co nastalo pak? Nevím jistě, snažím se rozpomenout, ale... Uplynuly měsíce snového bloudění mezi prostorem a časem. Období vědomého bezvědomí, plynutí, vznášení se, existence bez existence. Svět se proměnil v jen tušené kulisy skryté za oparem, rozprostírajícím se a vyplňujícím nyní můj vnitřní svět, svět odloučený od toho venkovního. Potom vše ustalo, a dny běžely jako by se nic nestalo. A tak se to opakovalo. Nevím už kolikrát. Snad utekly roky, snad hodiny. Pak se mlha zvedla, svět opět dostal své pevné kontury. Tehdy jsem si uvědomil, že to snové bloudění může být jen má představa, že to je bloudění mé mysli. Začal jsem se ptát. Potom jsem se konečně odvážil začít si vzpomínat na ty hrůzné události, které postihly mé přátele. A to, co jsem zjistil, mě vyděsilo k smrti. Všechny ty hrůzy totiž byly něčím úplně jiným, než jak jsem si je pamatoval. Již jsem se nerozpomínal na konkrétní nehody, úmrtí, na vyděšené, trpící tváře v agonii smrti. Vzpomínal jsem. A viděl něco úplně jiného. Tváře z mého života nebraly žádné katastrofy, ty tváře prostě jen mizely. Jeden den tu byly, druhý už ne. Mizely, postupně, zcela tiše. Když jsem se o nich zmínil svým přátelům a známým, tvářili se zmateně, udiveně, následně popírali, že by dotyčné znali, nakonec jsem zjistil, že zmizelého neznal žádný z mých známých, a když jsem se následně snažil vybavit si jejich tváře, rozpily se v nerozpoznatelný obličej, jakoby někdo na obraz namalovaný vodovými barvami vylil karafu vody, nebo ho rozmazal mokrým štětcem. Nyní ani já jsem nebyl schopen s určitostí říci, že skutečně existovali. S hrůzou jsem sledoval, jak se jistoty mého světa bortí, jak se z racionálna stává iluze. O pár dní později zmizel další člověk, kterého jsem znal, jeden z těch, kterých jsem se vyptával na předešlého zmizelého. Pamatoval jsem si jeho udivené pohledy, jeho nedůvěru, snahu nějak to vysvětlit. Pamatoval jsem si ten rozhovor do detailů, a přece jsem dnes stál v prázdnotě a smiřoval se s faktem, že ho nikdo nikdy neznal. A tak to pokračovalo, každý další týden, a někdo zmizel. A nikdo z mých zbylých přátel si toho předešlého nepamatoval, nikdo z nich. A pak zmizel další z nich. A nakonec jsem na ně zapomínal i já. Hleděl jsem na moře prázdných obrysů tváří bez tváří. Zůstala vzpomínka na obrys, samotný člověk se vypařil. Zůstal jsem obklopen tvářemi bez tváří, vzpomínkami na prázdné lidské schránky, na jejich náčrty. Nezbyly po nich ani jejich vlastní stíny. Zůstala po nich jen nekonečná, věčná prázdnota. Zástup plastových figurýn. Celý můj dosavadní život se zhmotnil v nic. Dlouhé, šedivé nic.
Utekl nějaký čas. Smířil jsem se s tím. Dnes vím, že nikdy neexistovaly - ty tváře. Nikdy neexistovaly ani mé výpravy, nikdy nebyla žádná alabastrová soška. Nic z toho se nestalo. Mí lékaři - ti všichni, se kterými jsem hovořil - ti mi to potvrdili. Je to osvobozující. Ta prázdnota se mnou sice zůstala, ale dnes vím, že to alespoň nikdy nebylo jinak, že tu se mnou byla vždy, takže jsem vlastně nic neztratil, o nikoho nepřišel. Mí ošetřovatelé to chápou také. Zdá se, že jsem konečně našel skutečný svět. Že jsem přestal bloudit. I když jsou na oknech zábrany - protože ne, mříže to nejsou - i když mohu na vycházky jen do zámeckého parku, i když musím užívat své léky, konečně vím, že tohle je ten skutečný svět, a v něm jsem i já skutečný, a to mě uklidňuje. Je tu vlastně krásně. Náš ústav, jak jsem již naznačil, je původní empírový zámeček, obklopený rozsáhlým parkem. Odpoledne mohu podnikat dlouhé procházky až na hranice pozemku. Procházet se po chodnících mezi keři, posedávat na roztroušených lavičkách, rozprávět se sochami, stojícími tu a tam ve stínu keřů. Vdechovat vůni myrty a bezu. Je to uklidňující, vědět, co je skutečnost, a že nikdy nebyla jiná. Vlastně bych mohl říci, že jsem vyléčen. Asi ano, nicméně proč věci měnit. Není důvodu odcházet, když se zde cítím dobře. A mí ošetřovatelé to vidí stejně. Dny tu plynou pomalu, klidně a pokojně. Park je rozlehlý, jeho mírně zvlněný reliéf se táhne až za první ohyb nedalekého pahorku. Je to vskutku pozoruhodné místo, téměř jako z nějaké knihy. Tak kam odcházet. Není důvod. A když přeci jen zapochybuji, když mě přepadnou myšlenky na odcházení, když na okamžik zvítězí vábení opustit brány sanatoria a vrátit se do světa tam venku, vydám se až na konec parku, tam, kam nikdo jiný kromě mě nechodí, až úplně na konec, až k plotu, oddělující pozemek našeho sanatoria od okolního světa, a pohlédnu za plot ven. Ne, není důvod odejít z bezpečí zámeckého parku. Hledím ven, a vím. Hledím ven skrze plot na ty písečné duny, začínající hned za ním, z nichž strašidelně trčí ruiny zapomenutého města, a cítím se v bezpečí. V bezpečí skutečnosti, kterou udržuje ten plot od těch dun tam venku. A nad opuštěnými ruinami zase visí ten zlověstný měsíc.
1. prosince 2022 / ++